Na začátku ledna jsme se pustily do intenzivnějšího chystání další etapy výstavy.
A vyvěsily jsme výzvu, abyste se zapojili.
Proč?
O focení, výstavě, projektu Na druhý pohled a poruchách příjmu potravy jsme mluvily také na rádiu Wave (zde) a v brněnské televizi (tu).
Jak už bylo řečeno, chystáme otevřít výstavu po úspěšném zahájení v Brně i v dalších městech po republice. V dohlednu by to měly být Hořovice, Domažlice a taky Praha.
Od nafocení prvních fotek pro výstavu uběhlo víc než půl roku. Od té doby se k projektu připojila velká spousta nových lidí a taky se nám povedlo provést několik povedených akcí. Jednoduše: projekt se rozrůstá.
A my cítíme potřebu rozšířit i repertoár vystavovaných fotografií.
Jaká je vlastně myšlenka fotovýstavy?
Pro výstavu jsme zvolily název, který její myšlenku vystihuje beze zbytku:
Tělo může být nositelem problému, ale nemusí odrážet jeho intenzitu.
Chceme zachytit naše těla taková, jaká jsou. Bez vytáček, výmluv, pudrování a příkras. Chceme ukázat, že tělo může na první pohled vypadat různé. Zdravě i nemocně, šišatě, baňatě, otekle, splaskle, a tak dále. Chceme vyjádřit, že tělo může ukrývat závažný psychický problém svého nositele, a že to na takovém tělu může, ale i nemusí být znát! Chceme ukázat reálná těla reálných lidí, kteří měli co dočinění s porucou příjmu potravy. Chceme umožnit nahlédnout ostatním (stejně tak jako sobě s odstupem) do myšlení, pocitů a příběhů, které se skrývají za XY kg tělesné hmoty.
Zuz o tom dříve napsala:
Jak jistě víte, chceme za nějaký čas udělat fotovýstavu. Fotovýstavu zachycující reálné lidi. Ženy s PPP, na kterých může a nemusí být vidět nic zvláštního, ale ony samy na sobě zřetelně sledují zůstatky díky PPP. Ať už je to jizva na předloktí nebo jednoduše normální/vyhublá/plnoštíhlá postava. Tělo to započalo, tělo chceme vyfotit.
Jak už jsme zmínily ve videu – nechceme demonstrovat lezoucí kosti, o to vůbec nejde.
Kristýna to formulovala pro potřeby minulého focení takhle:
Člověk má tendence "nastavovat" se v takovém úhlu / pohledu, ve kterém si připadá hezky. My bychom chtěly zachytit tuhle tendenci (1 fotografie, na které se holka sama "nainstaluje"), a potom tuhle tendenci ignorovat (1 fotografie – tzn, fotograf si určí sám "instalaci" holky). Cílem by mohlo být "nastavení zrcadla" nejen divákovi, ale i sama sobě (taková jsem, takhle vypadám).
Koho vlastně fotíte? Jaká jsou kritéria pro výběr člověka do focení? Fotíte jen dívky s akutní fází poruchy příjmu potravy?
Ne, fotíme kohokoli se zkušeností s ppp! Ženy i muže, s nemocí, vyléčené, v procesu léčení… Ani věk nehraje roli. Výstava nese myšlenku, že podle vnějšího těla není vždy možné rozeznat hloubku a přítomnost problému. Proto bychom chtěly, aby vznikla větší pestrost fotografií a otevřela se diskuze nad možností a smyslem porovnávat těla navzájem. Myslíte si, že na první pohled poznáte, která holka má zkušenost s anorexií? Přijďte se podívat na naší výstavu – možná se budete divit 🙂
Rád/a bych se zapojil, ale mám strach a stydím se.
Strach z toho, že vás na fotkách někdo pozná, mít nemusíte. I za tímto účelem jsme vytvořily (a budeme ještě tvořit nové) masky.
Stydět se za svou nahotu/polonahotu taky nemusíte. Vše bude ve vaší režii, můžete se odhalit natolik, nakolik uznáte za vhodné. Fotíme ale tělo a proto jsme rády, když je vidět víc, než miň. Ale i úmyslné zakrývání může leccos prozradit o těle a vztahu k němu, takže proč ne.
Stydíte se za svou postavu?
I já se stydím. A myslim, že nejsem jediná.
Ale o to právě jde. Překonat svůj strach, postavit se mu. Najít odvahu podívat se na sebe cizíma očima. A upřímně. Třeba nakonec zjistíte, že ten špek na vašem břiše je jen fiktivní (a i kdyby, potěší vás zjištění, že se svět nezboří z toho, že jste ho vystrčili na světlo Boží :)) a že holka vedle vás taky nemá nohy podle pravítka a co?
Žijeme v lidském těle.
Nežijeme pro tělo.
Navíc – fotografie k tisku a k vystavení nepůjdou bez vašeho schválení. Jednoduše: můžete si po focení vybrat, co vystavíte a jestli vůbec. Je to na vás.
Jak z fotek mohou diváci pochopit to, co se ve mně odehrává?
Kdo chce uvidět, uvidí.
Výstavu navíc netvoří výhradně a pouze fotky. Vedle fotografií rozmisťujeme také textové záznamy týkající se prožitků těla, jídla, sebeobrazu. Tyto texty jsou autentické, to znamená, že je napsali titéž lidé, kteří jsou na fotkách. K fotkám to ale přiřazujeme nahodile, losováním, právě proto, aby vznikl zajímavý mix z fotek, textů a opravdových identit. Jednoduše: když bude divák číst vedle fotky záznam "Nikdy jsem nebyla spokojená s tím, jak vypadám. Ale za poslední rok se to zhoršilo jako nikdy dřív. Radši nosím pořád volný svetr, aby nebylo vidět, jak velké je moje břicho.", může přemýšlet nad tím, zda to patří k této fotce, nebo jiné. Opravdu ta holka se svalnatýma rukama každý den posiluje? A ta hubená, to musí být určitě anorektička… anebo ne?
Naším přáním je, aby se lidé u fotografií zastavili a přemýšleli. Věci nemusí být takové, jakými se zdají být.
Co z toho budu mít?
Na tohle dopředu přesně odpovědět asi nejde, protože samozřejmě záleží na vašem přístupu k sobě a k ppp.
Ale focení v maskách slouží i k tomu, že se oddělí pocit specifického já a obraz těla. Přeloženo: s maskou vám bude vaše tělo možná připadat jiné. To proto, že může dojít k odpoutání se od vědomí, že toto tělo patří vám a dokážete se tím uvolnit sevření železných nároků, které na sebe kladete. Což je významný krok na cestě za uzdravením a osvobozením se z ppp.
(masky mají tedy i tuto funkci, mimo jednoduchého úkolu zachovávat anonymitu foceného člověka)
O tom, co jsem z toho měla já a jaké to pro mě bylo, píšu zde. Jaké bylo focení pro Zuz, o to se s vámi podělila v tomhle článku.
Jak naše první fotovýstava vypadala, na to můžete nakouknout do tohohle článku.
Jestli se chcete na cokoliv zeptat nebo vznést jakékoliv připomínky nebo nápady, napište nám na projektový mail info@nadruhypohled.cz