Prohlížím si fotky, co jsme s holkama nafotily na výstavu. Koukám na to už po několikátý. Proč vlastně? Zjistila jsem zajímavou věc. Kdykoli si na ty fotky vzpomenu, nedokážu si vybavit, jak na nich vypadám. Teda – samozřejmě vím, jak jsem na nich naaranžovaná, jakou barvu mají šátky, co mám na sobě namotaný… Ale nedokážu si vybavit, jestli se sama sobě na těch fotkách líbím. Jsem na nich tlustá nebo hubená? Vypadám na nich přijatelně (pro svojí hlavu)?
Když holky v souvislosti s focením v maskách mluvily o "odosobnění", moc jsem tomu nevěřila. Řikala jsem si, přece pořád budu vědět, že je to moje tělo, že jsem to já, tak moc odhalená, žádná moje nedokonalost se tu neokecá a neschová pod vhodný oděv. Každej do mě bude moct píchnout prstem. A hlavně já sama. Co teď vyfotíme, to mi už nikdo neodpáře.
Jo, přiznávám, jak se focení blížilo, měla jsem větší a větší trému. Co když budu vypadat tlustě? Co když pak uvidim hotový fotky a složim se z toho?
Jo, přiznávám ještě víc, střihla jsem si před focením hladovkovej den. Čistě pro svůj vlastní lepší pocit. Ujetina. Jako by jeden den mohl něco změnit. Navíc zcela v nemocnym duchu, proti tomu, čeho chce projekt dosahovat. Čeho chci já dosahovat a dosáhnout. Přestat se poměřovat a brát svoje tělo jako nástroj k žití. Ne jako cíl žití a veškerýho konání. Hnus.
Další úplně absurdní věc se mi prohnala myšlenkama. Co když na člověka, kterej má ppp mířící víc k ana, budu prostě vypadat moc tlustě? Málo vychrtle? Co když mi vlastně ani nikdo neuvěří, že mám problém? Protože nevypadám tak, "jak by anorektička měla vypadat". Jsem málo reprezentativní vzorek nemocnýho člověka ppp-ana. Řikala jsem si ve svojí chorý hlavě.
Jenže to je právě to, za co se já osobně v projektu hodně snažim bojovat. Za konec podceňování ppp problémů. Za to, že ppp nejde změřit. Intenzita ppp se nepozná podle toho, kolik vážíte nebo jak často zvracíte. Za to, že naší společnost ovládá mýtus. Anorektičky jsou kostry potažený kůží, bulimičky vážej víc, ale nikdy nic pořádně nesnědí, všechno vždycky vyklopí a to je jádro pudla, udělejte si test, spočítejte si BMI, zobněte si AD a nejlépe si všechny svoje diagnozové výsledky projeďte černobílym filtrem, ať vám to z toho vyleze v ještě lepšim, jednoduššim k o n t r a s t u.
A to moje pochybování před focením, pochybování o sobě, svym vzhledu a svojí úloze v projektu… to k tomu všemu vlastně hodně moc patří a je to hodně vypovídající. Neni nikdo, kdo by do projektu patřil víc nebo míň. Projekt se neskládá z našich svědectví o tom, jak je všechno takový nebo makový, jak jsme vymyslely nový proces uzdravování… Právě naopak, projekt je o individualitě.
O individualitě každýho z nás a o schopnosti tuto individualitu u sebe přijímat a u druhých respektovat.
Abych se vrátila k tomu mýmu prohlížení fotek na výstavu, jak jsem na začátku nastínila. Čekala jsem na ty fotky jak na výsledek zkoušky, takovou jsem měla trému, než jsem se na ně podívala. A pak jsem je uviděla poprvé a řekla jsem si, to by šlo. Ty fotky něco řikaj. A neni to o tom, kdo kolik váží nebo měří. Ty fotky řikaj – tohle jsou těla.
Tak jsem to viděla.
A pak, uplynul měsíc, dva a já jsem pořád ještě nevěděla, vypadám na těch fotkách hubeně nebo ne? Líbim se tam sobě nebo ne? Dneska jsem si ty fotky otevřela znovu. A přišla jsem na to: je mi to jedno. Tohle je tělo, ve kterym dokážu existovat. Pořád je to jenom tělo a ne moje podstata. Tělo, na který už nechci klást nesmyslný požadavky. Tělo, na který se chci dokázat někdy v budoucnu (co nejdřív!) spolehnout, že bude fungovat tak, jak má. A do zdravýho fungování těla fuknce "být štíhlá a krásná" prostě opravdu nespadá. Vlastně to ani neni fuknce těla, jen vykonstruovaný požadavek domnělé estetické krásy.
A jo, myslim si, že tohle uvědomění u mě zafungovalo právě v souvislosti s tím "odosobněním". Díky masce a časovýmu odstupu jsem se dokázala, aspoň na chvíli, uvidět jako někdo jiný. Vidět se jako očima druhých. Zvenčí. A je to zvláštní zážitek, zjistit, že je to vlastně jedno, jak vypadám. Že zvenku moje podoba nevypadá tak tragicky, jak ji prožívám. A že to nikoho opravu netrápí tak akutně, že si připisuju zcela sebestředně a egoisticky vyšší míru pozornosti, než jaká mi reálně přísluší.
Zkrátka a dobře…
Největší úleva? Zjištění, že mám vlastně uplně obyčejný tělo!
(Jana)