Jak dny plynou, vyvíjí se i můj postoj k ppp. K té mojí hybridní variantě i k ppp obecně. Díky projektu potkávám a poznávám nové holky a tak se mi dostává hodně podnětů k přemýšlení a přehodnocení.
Mám dojem, že slečny (se zástupci mužského pohlaví jsem neměla toliko čest se setkat) s ppp jsou většinou obdařeny vyšší mírou empatie. Nechybí jim ani soucit a pochopení. Jenže bohužel ne k sobě. Když brouzdám na fórech o ppp, pročítám facebookové skupiny sdružující lidi s ppp, dokonce i když čtu naše projektové maily, nacházím v nich naději, pochopení a podporu. Tyto pozitivní vyjádření jsou však téměř výhradně adresovány druhým, nikoli sobě.
To mě přivádí k myšlence: Proč jsme k sobě tak zlé? Hledám odpověď a zjišťuji, že podobně jako v mnoha dalších případech není klíčovou otázkou PROČ, ale CO DÁL.
Abych to rozvedla…
Myslím si, že ppp je devastující šlépěj na psýché. Vzniknuvší tím, že jsme se setkaly ve svých životech buď s neláskou anebo s osamělostí (= absencí lásky).
A jak jsme na tuto traumatickou zkušenost odpověděly ve svých životech? Ještě větší neláskou k sobě anebo právě odstřižením zdroje lásky, absencí lásky, což se rovná odpojení se od sebe samé!
Některé z nás si to uvědomují, jiné ještě ne. Těch hrůz, co pácháme samy na sobě je hodně a jsou děsivé. Děsivé hlavně proto, že by tomu tak nemuselo být, že je to zbytečné, nedobré a jednoduše lidsky: smutné. Jeden paušální a dost výmluvný příklad za všechny: porucha příjmu potravy je v podstatě sebevražedná. Napadlo vás to někdy? Chováme se jako sebevrazi. Někdy to provádíme velmi rafinovaně a skrytě… a čas od času proti sobě vztáhneme ruku přímo.
A přitom by stačilo trochu lásky. Kde jí vzít, ptáte se? Ono to není ani tak o tom, kde jí vzít, ale spíš o tom naučit se ji přijímat. Věřím, že je vždycky kde ji vzít. Četla jsem řádky, které psaly zoufalé dívky a ženy, kde popisovaly své strašné utrpení každodenního boje a zároveň podkopávání vlastních nohou, kdy mluvily o únavě a pozbývání sil jít dál. A tyto řádky bývaly zakončeny výzvou – vy ale bojujte dál, vy se snažte, vy jste skvělé a dokážete to, vám držím palce, vy máte naději. Vy, vy, vy… a kde má místo "já"? Proč by mělo být vyloučeno z tohoto projevu laskavé péče?
Vzklíčilo ve mně přesvědčení, že přesně tato laskavá a povzbudivá slova jsou to, co tyto slečny právě potřebují. A to povětšinou právě v takovém znění, v jakém je napsaly. A pak jsem se podívala na to, co jsem kdy takhle obdobně psala já. Jak se ve mně svářilo zoufalství a slova útěchy pro druhé… Už vám začíná svítat, kam tím mířím?
Ta láska a pochopení, kterou potřebujeme, máme v sobě. Každá jedna z nás v sobě nosí klíč k vlastnímu uzdravení. Tím klíčem je sebepřijetí.
Zkuste malý terapeutický trik.
(Možná to nevyjde hned napoprvé, je třeba vůle a vytrvalosti. Taky záleží na tom, v jakém psychickém stavu se právě nacházíte a v jaké fázi nemoci jste. Buďte k sobě trpělivé!) Já vím, nejsem psycholog, ani terapeut. Ale to, co vám teď poradím, je moje vlastní zkušenost. Představte si svou kamarádku nebo prostě dívku vám podobnou, či jednoduše někoho jiného ve vaší životní situaci. Představte si, že bojuje se stejnými běsy, jako vy. S navlas stejnými. Díváte se na ni zvenku a přesto moc dobře víte, jaké to je. Co byste jí řekly? Co byste pro ni mohly udělat? Je to někdo, koho znáte, koho máte rádi. Je sužován nemocí a vnitřním pnutím, doslova se vyhlodává zevnitř. Ale nebylo to tak vždycky. Byly dny, kdy tato vaše kamarádka byla nespoutaná, svobodně dýchající, prostě žijící. Chybí vám její smích, její společnost, protože i když stojí právě vedle vás, žije ve skutečnosti uzavřená v bublině svojí bolesti. Co byste pro ni udělaly? Možná byste ji objaly…
A co když bude mít nějaký akutní úzkostný stav? Co když uvidíte, že snědla těstovinový salát a už v ní klíčí touha jít ho vyklopit? Co jí řeknete, když jí náhodou přistihnete u zrcadla s tričkem vyhrnutým vzhůru, jak sleduje svoje břicho? Co když jí náhodou potkáte na lavičce v parku, jak má vedle sebe igelitový pytlík narvaný sladkým pečivem a neodbytně do sebe tlačí jeden listový šáteček za druhým a možná se jí trochu klepou ruce a možná má trochu skelný oči anebo se možná tváří jakože uplně nejvíc v pohodě…?
Představuju si někoho, kdo žije můj život namísto mě. Jelikož je to můj život, dovedu si velmi jasně představit, s čím se potýká, co se té slečně honí hlavou. Jakou cítí bolest, co v sobě tají, co na sobě nesnáší. V první chvíli při této představě pocítím stud. Panebože, jak by někdo mohl žít v tomhle hnojišti? Stydím se za to, že bych měla někomu přenechat svůj život takový, jaký je teď. Že bych na někoho nechala padnout všechny ty problémy, tísně a úzkosti.
Pak mě ale zaplaví vlna soucitu. Vidim všechny ty vnitřní bolesti a běsy, všechnu tu nálož, kterou nese ta holka na bedrech. Začne mě napadat, čím bych jí mohla ten život ulehčit. Na ten referát se vykašli, nemusí to být přece stoprocentní. Fakt si myslíš, že toho profesora zajímá, kolik jsi nad tim strávila času? To si jako fakt myslíš, že si bude myslet, že jsi blbá, když uděláš nějakou chybu? Upřímně, zítra ani nevzdechne, že tě na semináři vůbec viděl. To břicho… hele, možná vypadá jinak, než ho vidíš. A i kdyby ne a bylo to opravdu tlustší břicho… Tak co jako? Jsi snad modelka? Jsi žena a tvoje tělo asi ví, co je zrovna potřeba. Koukni na Sylvu, má trochu břicho, viď… Ale je to to první, čeho si na ní všimneš? Asi těžko, protože ta holka má šťávu, má radost ze života, je jí všude plno. Nebylo by to pro tebe lepší přestat řešit neustále svoje tělo a vyjít ven a žít? Vždyť už ses natrápila miliardu dní. A změnilo se něco? Už je tvoje tělo konečně dost dokonalý??? Já tě mám ráda takovou, jaká seš a mrzí mě, že se mnou nechceš jít v létě koupat se k přehradě kvůli svýmu zadku. Co? Dyť je to úplná blbost. Zadek máš uplně normální a já budu ráda, že jsi tam se mnou. Ocením to víc, než to, že budeš schovaná doma za zataženýma roletema dřepovat do plavek a nikam nepůjdeš, abych si o tobě náhodou nemyslela, že seš tlustá.
Představuju si, že kdyby za mě někdo takhle převzal můj život, asi bych k němu chovala i obdiv. Protože moc dobře vim, co všechno doutná pod povrchem. Obdivovala bych takovýho člověka, že mu z toho nehrábne. Že má vůbec sílu vstát ráno z postele. A chtěla bych mu pomoct.
Zkuste si prostě jednou dát to, co potřebujete. Přestaňte ohlušovat samy sebe. Buďte k sobě hodné. V každé jedné konkrétní akutní situaci se k sobě zachovejte laskavě a dobře.
Včera jsem se trápila, co si o mě pomyslí člověk, kterého jsem neviděla asi 3 měsíce. Řekne mi, že jsem přibrala? U skříně jsem váhala, co si mám obléct. Dívala jsem se na sebe tak, jak jsem si myslela, že mě uvidí ten člověk. Ne, tyhle kalhoty ne. Tamto by mohlo působit moc namyšleně, tady v tom mi bude moc vidět břicho… A pak jsem si řekla, ty jo, já se oblíkám (já svoje tělo oblíkám) pro ostatní lidi, tak to je fakt vrchol!
Představila jsem si, jak bych se v týhle situaci zachovala ke svojí kamarádce, kdyby byla v mé kůži. Hele, prostě si vem to, v čem se cejtíš dobře. Nebo chceš bejt celou dobu vystresovaná z toho, že se ti domnělý špeky mačkaj v těch nových kalhotách? Buď na sebe hodná. Vezmi si to, co bude dobré pro tebe. Ne pro ostatní.
Takhle se totiž chovají děti. Jsou k sobě hodné, ohleduplné, mají k sobě úctu, dávají si to, co potřebují. A je jim jedno, jak to vypadá. Když jsou ospalé, tak prostě si prostě lehnou a usnou. Když mají hlad, řeknou si o jídlo. Když se necítí dobře v tomhle pokoji, odejdou do jiného. Když chtějí něco říct, řeknou to. A je jim jedno, jak to vypadá. Ony mají akutní potřebu. Samozřejmě, všechno má svou míru, všechno má svůj čas. Jenže pravda je, že ppp nás hází někam jinam a někdy je potřeba projít vývojová stádia své identity a sebepoznání znovu.
Takže si to dopřejte. Buďte na sebe hodné. Začněte se k sobě chovat dobře.
I vy, i já.
jana@nadruhypohled.cz