Konference v Domažlicích. Jakákoli konference, na které můžeme s projektem zaznít v rámci tématu.
Narozdíl od loňska bez trémy.
Vize jedna: Nedělní cesta podzimním ránem, líná káva kdekoli se nám zachce, zahození batohů a kabátů, instalace fotovýstavy,trochu ostýchavé zahájení,
hudba a mluvené slovo nerušivě plnící prázdný vzduch nemocničního prostoru,
potom úsměvy a klid,oblíct sbalit a nechat svému osudu,
hledat a najít nocležiště,
odhodit batohy,
courat se úplně kdekoli se nám bude chtít, po sedmé večer vyzvednout na nádraží Teréz, a spolu s L. zajít ve čtyřech někam na projektové pivo, načež se odebrat do nosležiště, zalehnout a spát,
ráno nohy a podpaží do umyvadla,
v zrcátku obličeji dodat trochu šťávy make-upem, obléct slušnější civil a vyrazit na konferenci podat svědectví o tom, co jsme zač.
Dá-li Pánbůh, prodat pár knih, a ve zdraví se večer navrátit každá do své domoviny.
Obraz jedna: Čtvrtek, nocležiště zrušeno. Majitel objektu si nás tam dle slov paní pořadatelky konference nepřeje.
Placené ubytování? Jehla v kupce sena (lepší přirovnání je asi tuhé hovno v kupce hnoje).
Esemesková vychřice mezi námi projektantkami, Teréz nepojede kvůli časové nevýhodě zapříčiněné ekonomicky nevýhodným přespávaním.
Sobota, stále nou akomodejšn, moje dcera neplánovaně není zdravá a mě víc než cokoli obtěžuje hledat čísla a adresy potenciálních azylů.
Mnohem raději bych se koukala třeba na pohádku,
jsem podrážděná a přemýšlím,
jestli by se něco stalo, kdybych se na to vykašlala úplně.
Protože ale tuším, že Jana přemýšlí o tomtéž, odmítám být ta, která by podkopla naše vnitřní přípravy na tuhle akci. Netrpím totiž čímkoli ve spojitosti s konferencí samotnou,
ale naší projektovou bezbranností vůči téměř jakékoli vyjebávce ze strany kohokoli zvenčí,
kdo "si nás objedná",
jsme takové makové panenky, točíme se v sukénkách po větru, a když pláčeme, odlétá to s vánkem ihned pryč,
takže to vlastně ani není vidět.
Když to už všechno přesáhlo určitou mez snesitelnosti, vymačkala jsem přes dotykový displej dlouhou zprávu paní pořadatelce konference o tom,
že je škoda, že ubytování zrušila takto na poslední chvíli, kdy nemáme téměř šanci zajistit si cokoli odpovídajícího našim možnostem,
obratem telefonát,
selhání techniky sakryš,
už včera večer jsem měla dostat info o hotelu, kde se můžeme vklidu složit,
stojí to jen patnáct stovek včetně snídaně,
pro tři osoby samozřejmě…
Co na to říct?
Vsázím na eso, píšu esemesku jakési paní, která chce za noc stovky tři,
volá mi jak to s náma vypadá, že z její strany jo,
zas tři a jedna esemeska s Janou,
možná i nějaký hovor,
tohle bylo příliš všeho na to, abych si to počítala,
každopádně jsme to vzaly.
…
Peníze, původně určené na volnočasové vyžití v Domažlicích, sežraly vlaky sem a tam během převozu dcerky k prarodičům,
přespání u Jany s díky odmítám, a okolo deváté večerní po tříkilometrové procházce od vlakáče upadám do vlastní postele,
po těle krom peřiny zimnice,
v krku hůř než v polepšovně,
podělaná psychosomatika, brblu si v polospánku,
doplňována předením kocoura, který jako obvykle dříme stočený na mém hrudníku.
…
Ráno pomačkané, fyzicky únosno, duševně klid,
samozřejmě se mi nechce z postele,
spala bych,
sprcha, ta to jistí,
zázvorovým čajem zapít Céčko v tobolce namísto štítu,
a ozbrojena složkou s velkoformátovými fotkami polonahých těl
chytit jedinný ranní spoj.
He, už při platbě mi došlo, že jsem na sporáku nechala veškeré zásoby,
super BIO zeleninu z bedýnkové farmy,
super zeleninovo-jáhlovou polévku,
domácí chleba,
tofu pomazánku,
sáček s první pomocí při chřipce,
všechno krásně naskládané v látkové tašce,
najednou TMA,
takové to když má člověk potřebu zařvat nahlas,
v hlavě kalkulace, jestli stihnu za hodinu doběhnout tři kiláky tama tři nazpět ve své fyzické nepřízni,
Jana píše, že má jídla dost,
což nic nemění na úzkosti z toho, jaká škoda bude takhle kvalitní zeleniny, až se zkazí,
a taky v tom je kousek dětinské ublíženosti,
že se nebudu moct o ty dobroty rozdělit (trošku pochlubit Hele, co mám?:) ),
a taky v tom je samozřejmě část toho, jak jsem blbá a neschopná,
že si nejsem schopna pohlídat, jestli mám vše, když odcházím,
že to snad ani není možný, že jsem tam nenechala třeba ty fotky, žejo haha…
Hodina v nádražní čekárně,
ladím poslední detaily naší prezentace na konferenci,
se mnou tam přežívají své okamžiky tři děti okolo patnácti,
všichni nahadry a taky trochu na dojezdu,
přemýšlím jak se bude situace místního poloskvotu u nádraží vyvíjet dál,
protože z něj lezou čím dál mladší děti,
ale vlastně co já po tom,
co já s tím,
mohla jsem být v něčem podobném,
kdysi…
…
Vlak z Prahy má zpoždění,
to bych to už klidně tam i zpátky stihla,
ale co už,
přistupuju k Janě, s pokorou,
že to nějak zvládneme i bez bio zeleninky,
Jana má sluchátka ještě větší než já,
a s vnitřním stavem si můžem podat ruce,
to ostatně můžeme i kdykoli jindy:), takže si raděj podáme papíry a slova,
cesta plyne,
venku je to čím dál hezčí,
poslouchám ke psaní do sluchátek ambient, a právě bylo v pozadí rozbito poměrně hodně skla. Nechala jsem se nachytat a poskočila na židli…
přibývá nadšených "Koukej!", "Panejo, to je krása ten podzim",
když už nic, tak tahle cesta za to stojí,
přichází mi do toho zpráva od KLBK,
je mi tak nějak radostně, že se nestydím v odpovědi popsat to, co vidím za oknem,
s Janou si povídáme asi jako na kafi,
a dělá to líp,
takže v Domažlicích z vlaku nevypadávají dvě trosky,
ale vystupují dvě mladé ženy, které mají dost času na to najít nemocnici a připravit fotovýstavu.
(pokračování příště)