V poslední době (asi od Vánoc) jsem se zařekla, že nebudu cíleně hubnout.
Nechci přibírat. Vlastně chci hubnout. Nebo aspoň zaseknout svojí váhu na týhle nízký hranici, kdy moje BMI koketuje s podváhovou škatulkou.
Ale i nechci hubnout.
Nechci řešit svou váhu a tělesný rozměry, proporce, vzhled obecně.
Chci, aby moje tělo sloužilo mně, ne já jemu.
Chci, aby moje tělo sloužilo mně, ne já jemu.
Chci být plodná. Zdravá (za tuhle zimu jsem ani jednu nemarodila!). Odolná. V klidu.
Takže jako reálně splnitelný cíl pro tuto chvíli jsem si dala: nehubnout. Prostě "jenom" nehubnout. Přestat s redukční dietou. Jíst normálně, tzn. zrušit svou kategorii zakázaných jídel a potravin.
Daří se mi to. Už 3. měsíc.
Brnkačka? Ani bych neřekla.
Moje pocity a ujetiny kolem jídla svýho těla během týhle doby by v soupisu vydaly na pořádně dlouhej elaborát. Nebudu nic předstírat, cejtim se hrozně.
Nicméně držim se svýho cíle: nehubnout! Nebýt na redukční dietě.
Dalším krokem by mělo nejspíš být: přestat lpět na svý váze. Přijmout fakt, že můžu přibrat a že to není špatný.
To zatim nedokážu.
Zjištění (během minulýho měsíce), že jsem přibrala 1-2 kg, ve mně vyvolalo výbuch a spustilo pořádnou vlnu rozhozenosti. A do toho přišlo ještě projektový focení… Pokud se přestanu stydět, možná o tom taky napíšu.
Nicméně! I přesto jsem se vydržela neodchýlit od svýho plánu a nehubnout. Byla jsem v několika pořádnejch pokušeních. Hned nabíledni bylo pár "skvělých řešení": detoxový den (v podstatě hladovka nebo jen pití, případně zelenina), kompenzování (všechno, co snim, zase vycvičim) a hubnoucí týden (prostě najetí na redukci).
Nic z toho jsem neudělala.
Možná jsem skvělá a měla bych si zatleskat a poplácat se hrdě po svejch (jen v mých očích/reálně: vyber správnou variantu) obloučkejch stehnech.