Souhlasím, že veganství a ekologický přístup celkově jsou důležitými cestami k udržitelnosti jinak značně neudržitelného života. Nesouhlasím ale, aby Matička Země byla důležitější než já a moje zdraví, a aby se ortorexie zaměňovala za zdravý životní styl.
Vždycky, když se s někým začnu sbližovat, ať už na přátelský nebo romantický rovině, mám potřebu mluvit o svý PPP, tedy z dnešního hlediska přesněji o mý historii s ní a mým aktuálním procesu uzdravování. Protože jsem s PPP strávila polovinu života!! Měla nepopiratelný vliv na můj vývoj. Bavíme se spolu téměř o všem, tedy podstatném, tedy pokud se nám chce.
Takže jaktože ne do prdele sakra ježiši kriste o tomhle.
Včera mě úplně vystresovaly moje kalhoty. Pěkné tmavomodré upnuté džíny, víte co, taková ta skinny cool věcička. Šla jsem se svym přítelem ven a polovinu doby jsem bojovala s myšlenkama na svojí tlustotu v souvislosti s těma kalhotama. Jak jsou na mě našponovaný, až mi sjížděj, a že mi už určitě vylejzaj ven kalhotky, a jestlipak se mi už na bocích dělá takovej ten přefiknutej muffin...
Při všem tom potýkání se s mým tělem, jaké je, a při učení se brát ho jako takové, jsem si vytvořila pár bodů, který mi pomáhaj zůstat v kritických chvílích v klidu. Jak už nadpis napovídá, ty kritické chvíle často souvisí s oblečením...
Ráda bych teda řekla: nenechte se šikanovat módou, ale ani svým vlastním oblečením!
Jako všechno možný na naší krásné zeměkouli, i tenhle článek je hodně individuální a subjektivní. Vezměte si z něj pro sebe to dobrý, co vám bude k použití...
A jestli máte nějaký další tipy, napište je do komentářů nebo do mailu (info@nadruhypohled.cz). A klidně sdílejte. Jak by to asi vypadalo, kdyby se tehle článek dostal třeba do Cosmopolitanu vedle stránky "Módní hity týhle sezóny! Must have right now"? Co bych za nějaký dobrý rady v době svýho převlíkacího bláznění dala.
1) Oblečení slouží mně, ne já jemu
Neexistuje, abych se podřizovala oblečení. Ať už v hubnutí do kalhot, anebo "vydržováním" toho, že mám na sobě cokoliv nepohodlného (kalhotový člověk by se neměl nutit do sukně a šatovej člověk by "to" přece neměl zoufale vydržovat v džínech jenom proto, aby byla změna).
Poruchy příjmu potravy v dnešních dnech úzce souvisí s internetem. Aby ne, co dneska s internetem nesouvisí, že jo.
Pokud se s ppp potýkáte, pravděpodobně moc dobře znáte pro-ana komunitu, anebo také různé podpůrné komunity, kde se naopak holky/ženy navzájem podporují v léčbě a uzdravování z ppp. Náš projekt je právě takovou komunitou, a přestože jsme akční i v offlinu, bez naší online komunikace by jen těžko kdy začal fungovat.
Kdybych se přes blogovou sféru nespojila s holkama, který se snažily pohnout lepším směrem místo každodenního utápění se v sebelítosti a zoufalství z vlastní choré mysli, nevím, za jak dlouho by se mi povedlo vybudovat si na sebe zdravý náhled.
Jestli vůbec.
A taky nevim, jestli bych se vůbec někdy cejtila tolik mizerně, kdybych bývala nenašla fotky holek, co se v rámci "uzdravování se" z ppp snaží stát kulturistkami, super jogínkami, bio-vegan eaterkami nebo mistry světa v potetovanosti.
Asi ne.
Holt všechno má svý pro i proti. A záleží na každym člověku, jak co vnímá a co si pouští do života.
Každopádně zpět k internetu. Jak to máte vy? Jakou roli ve vašem vztahu k tělu nebo ppp hraje net se vším všudy - online zprávy, blogy, instagram, face?
Obrátila se na nás slečna zapojená do výzkumu pod hlavičkou Masarykovy univerzity a několik z nás od projektu se zúčastnilo rozhovoru na výše nastíněné téma. Výzkum stále ještě probíhá. Jestli se chcete zapojit, jděte do toho!
Rozhovor je anonymní a lze jej případně udělat i přes skype.
(víc info v celém článku)
Napsáno před pár měsíci po výzkumném skype–interview ohledně užívání internetu lidma se zkušeností s PPP. Přemýšlela jsem, co o povaze toho skypu vykládat spolubydlícímu a svému date.
A někdy při jídlech, která si vychutnávám a konzumuji je v kombinaci a množství mě potřebném a chtěném, bez jakýchkoliv jídelně směřujících divných myšlenek, si vzpomenu, kolik trápení jsem s tím měla a ještě někdy pořád mám.
Přibližně od Vánoc mám problémy se spaním. Je polovina května. Tedy se už skoro 5 měsíců pohybuju v jakémsi meziprostoru mezi bděním a sněním, životem a smrtí. A to jsem vždycky bejvala hardcorovej spáč. V těžkých obdobích jsem se do spánku utíkala, abych nemusela myslet. Že já bych mohla mít problémy se spánkem, no to by mě ani ve snu…
A když už jídlo nezabírá tak velkou část tvého myšlení, najednou máš hrozně moc času. Když celý dopoledne netrávíš pozorováním svého hladu, protože sis dala moc malou snídani, a upínáním se k obědu, najednou má dopoledne třeba 6 hodin. 6 hodin při smyslech a pocitech. Páni.