Na druhý pohled

Od Terez II

Autor: –––

Napsala nám Tereza, aby sdílela zase kus historie svého prožívání. V rámci dosavadních textů, co máme tady na webu, je její psaní odlišnější v tom smyslu, že Terez mapuje svůj problém zpětně s důrazem na chronologii.
Píše rok po roce...
A tak možná její zápisky můžou tvořit součást střípečků odpovědí na (lidmi z "vnějšku" často kladenou) otázku,
jak tyhle problémy vlastně vznikají? 

Jak vypadá boj s ppp a že všechno je trochu komplikovanější, než se na první pohled může zdát a že na počátku nemusí vždycky stát klišé ve formě slovního úsměšku "máš velkej zadek/břicho"...

(první část Terezina příběhu jste mohli číst zde)

 

Jsem zpátky v Uheráku, je mi 16.

Dlouho to jde bez toho, aniž by si někdo vůbec všimnul. Sním, co mám a pak se vytratím na záchod, téměř vždycky. Nikomu to nepřijde zvláštní. Jsem kategorie „celá v černém s propíchanýma ušima“. Školu dávám. Jsem ale nápadná. Brzy přibude piercing na neobvyklém a viditelném místě. Doma za to schytám facku. Přijedu z Brna, kde mi ho dělali, moc pozdě. Máma má strach a navíc „je ten piercing větší , než jaký si ho představovala“.

Mamka má chlapa, ale je to kořala a asi ji zbil. Říká mi věci, které nechci slyšet. Bolí a nejsou určené mně. Navíc dál pije. Otec žije spokojený život s novou rodinou, snaží se naplňovat představy své mámy, mojí babičky, která vyžaduje dokonalost. Chyby se nepřipouští, určitě né ve vlastních řadách.

S mojí staronovou a věrnou kamarádkou kalíme co víkend. Našly jsme se. Každá se svým příběhem, svýma sračkama. Začneme si interně říkat Máňa a Jára. Prachy vždycky sesypeme a pijem. Jedna rum, druhá vodku. V parku máme základnu, kde se ožerem a jdem objevovat svět. Začínáme se seznamovat a zapisovat se do paměti místních. Na koncertech to rozjíždíme. Na sračku, zhulené, pogujem, necháme se zachraňovat. Roste počet známých. Většinou týpci – zachránci s úmyslem.

Kluci kolem nás se množí. Dřív jsme pařili se sebedesktruktivníma pankáčema. Teď jsou to kluci s dobrým srdcem, ale šibalstvím v krvi a kluci, kteří už znají svět; svět, který my chcem zažít.

Ta, kvůli které to šlo unést, odjíždí. Tenhle pocit ztráty neumím popsat. Ani jí říct, jak moc mi bude chybět. Stejně se to nedá změnit. Jsem z toho nešťastná, ale hrdinka, vydržím. Už jsem vydržela leccos. Je to jen rok! Jsem sama, na všechno. Hledám, ale nenacházím. Moje nejbližší opora je daleko, ale vrátí se.

 

Je mi 17.

Pořád hodně kalím – od punku jsem skočila až ke grind coru. Ani nevím, jestli je to správný výraz. Jsou to prostě týpci, co řvou do mikrofonu a není jim rozumět. Na první dobrou z toho jde strach. Dost často ji ale poslouchají docela mírní a hodní kluci. Navenek vypadají drsně až strašidelně, opak je pravdou.

Víkendy trávím ve štrýtu. Pátek i sobota je prostor pro nové zkušenosti a únik. Kluk, se kterým chodím, semnou vlastně ven nechodí. Nemá rád společnost, nejezdí rád veřejnou dopravou, prostě se bojí. Pěstuje trávu – to mu dává smysl. Potřebuje zachránit a od toho jsem zřejmě tady. Kdyby si tak někdo všiml, že zachránit potřebuju já.

Zvracím, když jsem doma. Vyberu ledničku. Většinou šáhnu po másle a dědově jahodovém džemu. K tomu celý tmavý slunečnicový chleba. Je to nějaká další zvrácená závislost. Vůbec jsou ty závislosti nějak blízko. Sednu si k televizi a žeru. Sežeru kus, jdu blít a zase. Nikdo nic neví. Ani nikomu nepřijde divné, že jídla mizí tolik. Máma řeší hlavně sebe a jak se nezbláznit, pro dědu by to nebylo pochopitelné, netuší.

Zvracím, když jsem ve škole. Svačiny – těším se na housku od Hamé, je v ní majonéza. Koupím si dvě nebo tři a pak je mi hned líp. Pak se zase vytratit. Na záchod se o přestávkách chodí, jen vychytat ten moment. Jde to i v hodině. Rozmazané oči, rudý obličej a slzy, někdo by si mohl všimnout. Když zvracím, bolí to, pláču.

Zvracím, když jsem na akci. Piješ, dokud můžeš, hulíš. Když už nemůžeš, ale chceš dál. Zvracíš a pak můžeš dál.

Život se točí a já nevím, kde je v něm moje místo. Máma ve světě sebedestrukce a litování se, táta jde dál, aniž by se ohlížel a zajímal se. Jakoby ztratil cit pro všechno, co mu bylo blízké. Cit pro mě. Ostatní jen říkají – „musíš to zvládnout“.

 

Terko, dík.

Děkuju za tvojí upřímnost a otevřenost. Poslední odstavec mě dostal nejvíc.
(Jana)

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře