Na druhý pohled

Ze šuplíku Em: O převrácený hierarchii, která provází mou PPP

Autor: Kristýna

Zaslala nám Em...

Mám chuť psát o svejch převrácenejch hodnotách. O převrácený hierarchii, která provází moji PPP. Protože to je můj největší problém. Ne nejedení - ač jsem si prošla radikálně hubnoucí a následně několikaletou fází už nehubnutí, ale udržování velmi nízké váhy - normálně jím už několik let. Sice tíhnu spíš ke zdravý stravě, ale stravuju se dostatečně, mám normální váhu, a když mám chuť a chci, zvládám si dávat i tučný a vysokokalorický jídla, který si vychutnávám a nevyčítám.
Je to ve svý podstatě vlastně hrozně legrační. Viděno s odstupem. Samotný prožívání toho zas tak legrační není.

(A hrozně těžko se o tom píše, protože formulováno do slov, jeví se to jako látka pro sci-fi, fantasy, utopický román vykreslující jinak fungující systém. Alegorii minimálně. Ovšem ne. To, co popíšu, myslím doslovně. (Pokud to slova dovolí. V poslední době hrozně moc chápu Wittgensteina, a proč existuje poezie.) 

Trochu jsem se toho tématu dotkla už v úvaze o každodennosti, konkrétně její části o plynutí času a jeho vnímání. Takže. (Moje) PPP způsobuje, že jídlo člení můj den. Den se dělí na po snídani/před obědem, po obědě/před večeří a po večeři. Život je, co se stihne v pauzách mezi jídlama. (To je ta přerývanost času, jeho členění skrze jídlo, oproti lineárně plynoucímu.) Tedy – jídlo je nadřazená veličina. Jídlo je důležitější než všechno ostatní. Jídlo řídí všechno ostatní. V tom je ta převrácená hierarchie – jídlo není prostředek pro to, abych měla sílu a energii žít, vykonávat „vyšší“ činnosti jako studovat, pracovat, komunikovat s lidmi, něco vytvářet. Ne. Chodím na semináře mezi snídaní a obědem. Na kulturní akci můžu jít až po tom, co jsem se najedla. Když se ráno vzbudím, nenapadají mě otázky jako – co mě dneska čeká? Jaký mám semináře? Jsem na ně dobře připravená? S kým se dneska uvidím? Jak se asi daří mý kamarádce Á? Co budu dělat večer? Jak se cítím? Co se mi zdálo? Napadne mě okamžitě – JAK TO BUDE DNESKA S JÍDLEM?


Snídaně nebývá problém. Pokud spím doma a vstávám v „normální“ hodinu. S obědem už je to horší – jsem-li v kampusu, pak menza, cajk. Zůstávám-li doma, budu muset vařit, ježišmarja, co, mám na to suroviny? Kdy budu muset začít? A tak dál. Ale s obědem se to vždycky nějak udělá. Navíc po snídani mívám hlad. Nejhorší je to s večeří. Jsem-li doma (v „bezpečné“ izolaci, kde já jsem královnou času a jídla a okolností. Pokud mi ovšem někdo třeba nezavolá nebo nenavštíví a tím nepřekazí plány. Panebože.), pak zase cajk. Jdu-li ven – a já moc ráda chodím večer ven! za kulturou, přáteli, životem – je to dráma. Jak to bude s jídlem? Mám se najíst předtím doma? Co když je ale ještě brzo a já ještě prostě NEMÁM hlad? Mám si s sebou udělat sendvič? A pak ho vole strčit do psaníčka a vybalit ho uprostřed koncertu? Nebo se najíš někde nějak potom? Ať už to nakonec dopadne, jak to dopadne, přemýšlím o tom POKAŽDÝ. A už nějaký čas, v poslední době obzvlášť intenzivně, se mi spustil vynikající mechanismus – jakmile začnu takhle uvažovat, objeví se úzkost, která mě paralyzuje třeba i celý večer, tj. několik hodin. Jak taková úzkost vypadá: nemůžu pořádně dýchat; nic necítím (opravdu NIC. zimu. hlad. žízeň. potřebu dojít si na záchod. únavu. NIC.); nemůžu se soustředit a vnímat (např. jsem-li v takovémhle stavu ve škole, v divadle, při rozhovoru s někým, NIC z obsahu si potom nepamatuju. Pamatuju si ale povrchový struktury, to je moc zajímavý. Třeba v divadle všechno o výpravě, ale nic o ději.); nemůžu mluvit; chce se mi brečet a často i brečím. Lidi, kteří mě v tomhle stavu vidí (a nevědí, co se děje), to zvnějšku komentují – proč jsi najednou tak vážná, smutná, proč se tváříš, jako bys měla umřít. (!!! V tu chvíli je smrt opravdu blízko.)
Protože se mi to ale děje často, naučila jsem se v tom určitým způsobem fungovat – tj. já v těchto stavech skutečně chodím na semináře, na přátelská setkání, kulturní akce, do práce. Ale jedu na autopilota. Popsala jsem si to pro sebe tak, že funguju jenom na povrchu, jsem oddělená od svýho já. V těchto stavech ztrácím pojem o čase. Nebo takhle, vnímám ho jinak. Ztěžkne jakoby. Běžné úkony trvají několikanásobně déle. Například naformulovat jednu smsku 20 minut. Vypravit se z domu místo 20 minut hodinu.


Když se z tohohle stavu proberu, hrozně mě bolí duše. Nazývám to duševní mrtvicí. A dlouho se z toho vzpamatovávám. Třeba pár dnů. Pár dnů ještě nemožnost se soustředit, kriticky uvažovat, formulovat názor, chápat metafory například. Jsou to taky dny/momenty veliký veliký veliký pokory. Vůči všemu a všem. Další kus ega zmizel. Ovšem i sebevědomí a pocitu kontroly nad sebou. Hrouda masa ovládaná jakousi vnější, cizí silou, která může udeřit, kdykoliv se jí zachce (jistěže pitomost, říká rácio, zkušenost, vědomosti nabyté četbou o tématu.) Je těžký, s vědomím prožitého, jít každodenností. A ty strachy, že se to bude opakovat… způsobují, že se to opakuje, což vede ke strachům, že se to bude opakovat a had kousající se do vlastního ocasu je tu. Pak taky pocit vlastního ponížení. Že se mi něco takovýho děje a jak pod tím vlivem jednám. Přirovnala bych se k něčemu mezi feťákem a zvířatem. Feťákem, páč obsesivní myšlenky a MUSÍM mít jídlo, jinak…, zvířatem, páč taková degradace pouze na jeden základní pud. Ale ty pocity studu se za léta minimalizovaly, musela jsem se od nich oprostit, protože jinak bych se pořád jenom styděla. Navíc jaksi nemá CO se stydět, já po všech těch zážitcích nemám žádnou hrdost, nemám ego. Jinak bych to nemohla všechno zvládnout přežít. V tom je vlastně jeden z paradoxních přínosů xleté PPP, jedna ze znouzectností vykristalizovaných z nemoci během těch let (o tomhle chci taky jednou napsat celý článek) – jsem ve veliké výhodě oproti „běžným smrtelníkům“ (uvozovky, už se nechci nadále vyčleňovat a chci být taky běžný smrtelník, velmi důležitý moment). Nic se mě nemůže přímo dotknout, nemůžu být vztahovačná, mám k sobě odstup. Posílím-li své sebevědomí, na čemž pracuju, může tohle být moje veliká zbraň na cestě životem. Jsem schopná udělat si ze sebe prdel. Musím být. Jinak nemožno ty sračky, v kterých jsem hlavním aktérem, přežít.

(pokračování článku zanedlouho!)

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře