Na druhý pohled

Rub projektu a Report z konference o poruchách příjmu potravy (tentokrát od Kristý)

Autor: Kristýna

Martina dobře vylíčila svoje zážitky z konference, já jdu přidat trošku do mlýna.

Pozvání na konferenci přišlo právě v čase, kdy jsme s holkama domluvily, že se stáhneme více do středu projektového Kruhu (rozuměj: snížíme aktivitu směrem ven a budeme se věnovat se spíše tomu uvnitř, tedy samy sobě). Tohle rozhodnutí bylo téměř nezbytné vzhledem k tomu, že některé z nás, projektového jádra, už nesly fungování projektu spíše jako břímě, což je pravý opak toho, čím by projekt měl být.

Naše únorová víkendovka, během které proběhlo focení na fotovýstavu 2015,  byla natolik zátěžová, že mi v hlavě dokonce proběhlo na pár vteřin zrušení své aktivity v projektu. Je mi líto, jestli to někomu udělá nepříjemně číst, ale v tu chvíli, kdy jsme seděly večer u stolu a já už vůbec neměla nápad, jak udržet projekt v chodu (především jak přejít most mezi zašlápnutým piskotem a stabilním hlasem ve společnosti), aniž by to znamenalo pro někoho nepříjemné povinnosti,
mi přišlo jako jediné možné řešení projekt odstřihnout. Něco jako má asi malíř, když maluje několik let obraz, který v duchu pojmenuje "malé béžové kolečko vznášející se v mlženém oparu", a několik kritiků jen nezávisle na sobě popíše jako "bytelný čtverec na růžovém poli". 

Vážím si upřímnosti, s jakou s holkama můžeme komunikovat. Víceméně jsme si během velmi emočně silného rozhovoru ujasnily, že pokud máme fungovat jako projekt, potřebujeme se posílit hlavně vzájemně.

Samozřejmě je pro nás VELMI důležité, že se nám ozýváte se svými příběhy/zkušenostmi, a že se můžeme setkávat konečně ve více lidech a sdílet společně,

ale - zmiňuje se to tu už poněkolikáté - my nejsme poradna pro lidi s PPP, vždyť ani nejsme všechny z PPP venku. A některé podněty pro nás prostě mohou být na delší zpracovávání. Otevřenost projektu neznamená 100% nasazení každé z nás, projektového jádra. Vítáme posily, chtělo by se mi doslova napsat potřebujeme  vzájemně sdílet zkušenosti, příběhy a odvahu pro boj s PPP, abychom mohly posilovat víru i sílu, že bez PPP je život lepší, avšak stále jsme čtveřice (pětice) holek, které mají společného hlavně to, že jsou aktivně v provozu a zároveň jsou tak trochu jinde. To je něco natolik specifického, že to nedokážu popsat ani takto do článku. Ale je potřeba to brát jako fakt.

Do projektu také v tento únorový večer přibyla Martina coby člen projektového jádra. Píšu o tom takto formálně hlavně proto, že díky Martině jsme si (znovu)uvědomily hlavní názorovou orientaci projektu Na druhý pohled, a tj.: 
PPP lze členit na konkrétní škatulata pouze okrajově, protože vnější výzor nemocného člověka nemusí odpovídat jeho problémům vnitřním. Nejen fyzicky.

Většina lidí, kteří se k projektu připojují, přicházejí s osobním příběhem.
Umět napsat o PPP chce dost odvahy a svěřit se s tím dalším lidem ještě více. My z projektového jádra jsme se o svých PPP poměrně dlouho vypisovaly individuálně ještě předtím, než se projekt dal dohromady. Věříme opravdu tomu, že psaním může dojít nejen k úlevě, ale především si člověk může lépe třídit myšlenky a dávat jména věcem/strachům, které v běžném životě čekají a útočí ve tmě. Slova mohou krotit emoce, dávat jiný úhel pohledu a vůbec... je to hojivý proces.  Ale také se tím otvírají dveře reálnému životu, přichází otázky "co dál", " co se setkat s ostatními", "co zkusit skutečně pro sebe a svůj život něco udělat", 

a tam už někteří lidé končí.

Martina k nám přilnula prostě nějak sama sebou. Tím že je na tom podobně jako my, to znamená bez iluzí o svém stavu, bez pokřivených postojů a příkras, a hlavně s vědomím své lidské hodnoty, která je ovšem narušována vlivem PPP a přidružených obtíží.

Byla bych nerada, kdyby to vyznělo, že projekt je jakási kastovní skupinka, která má nějaká měřítka či parametry. Právě naopak - nic takového nemá, a právě proto je celé fungování projektu založeno na věcech, které jsou tak trochu proti v-dnešní-době-všude-populárnímu štítkování a hodnocení prakticky čehokoli.
Diagnózy padají jako na běžícím páse. Snadno se pak vyskytnou nějaké nezapadající elementy, které jsou akorát tak k zlosti, protože narušují statistiky a nutí učené lidi něco přepočítávat a přehodnocovat (jo, chápu že každý by si přál přijít s nějakým opravdu správným výsledkem a věřím tomu, že je velké a hluboké zklamání, když se ukáže, že to zase tak správné nebylo).  Dokud ale bude společnost stavět na vždy-definitivním stanovisku, které se co chvíli mění v jiné-definitivní stanovisko, a dokud bude potřeba co nejvíc věcí popisovat co nejvíc universálně a velkokapacitně, bude naše místo spíše na straně rebelů (kterýma vlastně jsme trochu nuceně).

 

Tímto se dostávám konečně ke svým dojmům a zážitkům 10. Mezinárodní interdisciplinární konference o poruchách příjmu potravy a obezitě, která proběhla v Praze v březnu 2015.

S holkama jsme se nakonec domluvily, že pozvání k účasti přijmeme, přestože jsme se nedávno shodly na tom, že letos nikde kromě říjnové konference v Domažlicích vylézat nebudeme. Hlavním důvodem byl osobní zájem Martiny, a také jedinečná příležitost mluvit směrem k odborníkům, kteří se PPP zabývají hloubkově.

Pro mě nebylo nijak nepříjemné kývnout na roli mluvčího, protože jestli mi něco nedělá problém za jakéhokoli stavu, je to mluvení o něčem, čemu věřím. A to projekt je.

Prezentace, kterou jsem připravovala, vycházela hodně z té, kterou jsme se představovaly loni v Domažlicích. Upravovala a doplňovala jsem pouze aktuální informace, přidala jsem ukázku z plánované fotovýstavy 2015, a celkově mírně upravila bodový vzhled. Necítila jsem se nijak v ohrožení, spíše jsem vnímala jako důležité nenechat se smést konkrétními (veřejně známými) argumenty typu "jak můžete vy, které jste měly PPP, dělat nějakou osvětu doktorům" (protože nechceme dělat primárně osvětu ve smyslu korekce stávajících norem. chceme nenásilně ukázat, že svými osobními příběhy s PPP stojíme mimo dané normy zcela přirozeně!)

 

Všechny moje jistoty ovšem spadly v osm ráno, kdy pár metrů před zastávkou, na které jsem s dcerkou čekala na autobus do Prahy, profrčel náš spoj, aniž by nám přibrzdil nebo zastavil... 
(a to jsou právě ty náročnosti, které stojí za každým naším projektovým výstupem, protože projekt zákonitě zasahuje do osobního života)

Po čtyřech kilometrech, které jsem napůl probrečela Janě do telefonu a napůl se proklínala za to, jak můžu vlastní dítě vláčet pěšky takhle namísto slibovaného Velikonočního tvoření v pražském muzeu, které jsem měla v plánu ještě před konferencí, jsem s do-krve-rozedřenou patou došla k vlakovému spoji, který jsme stihly právě včas (Děkuju Ti za to!). Ve vlaku už bylo lépe, dcerka byla klidná, dala si svačinku a já vykalkukovala, že se na dílničky stihneme přeci jen stavit. (Rozhodla jsem se tam jít i za cenu toho, že na konferenci přijdu deset minut před našim výstupem. Nedovedla bych fungovat s tím, že jsem dcerku vláčela do Prahy jen kvůli půlhodině nějaké "osobní slávy" - která se jí nijak netýká - a pak zase odvezla zpátky. Tímto se znovu omlouvám Martině, která mohla mít nervy, kde jsme).

...

Konference probíhala v sále budovy Psychiatrické léčebny na Karláku, která zvenčí vzbuzovala respekt. Na chodbičce byly rozvěšeny naše loňské fotky z fotovýstavy i s texty,

 

a také tam byla jako interní instalace léčebny interaktivní kabinka, která od pohledu působila děsivě (měla suplovat pocit schizofrenie... dcerka měla dětský nápad zkusit přiložená sluchátka a koukat na video, které k tomu bylo puštěné, načež po necelých pár minutách s velkým zděšením požádala o okamžité přerušení akivity, což jsem mileráda udělala). 

Jak již napsala Martina, bylo dost smutné (ale i vypovídající), že 90% účastníků konference se vypařilo před poslední částí, tedy tou pro veřejnost, v rámci níž jsme vystoupily. 

Moje zklamání z toho, jak a o co se odbornost zajímá, ale vyvážilo rozčarování z informace, že má přijet Doležal z Reflexu. TEN Doležal, který dělá reportáže o fakt divných případech a v posledních pár letech k tomu čím dál víc zaujímá nějaké supertruper stanovisko. Hm...

Před pár lety mi jeden klučina vyhrožoval, že pošle můj osobní blog Doležalovi, a ten mě buď rozcupuje nebo ze mě udělá mediální hvězdu. Od té doby žiju tak nějak s tím, že se jednou na stránkách Reflexu objevím :-D Kombinace prostředí konference, naše dohoda s holkama  stažení se a přísné otázky a navíc nekompletní sestava mi přišla krajně nevhodná (vystupovala jsem jen já a Martina. Jana byla support v hledišti a Moni se Zuz byly daleko od místa konání) pro "mediální portrétování" projektu. Obzvláště fakt, že média mají tendence chytat se zrovna těch zbytečných štěků a přibarvovat obraz, mi nedělal dobře.

Byla jsem proto rozhodnuta v případě skutečného střetu jakékoli rozhovory o projektu odmítnout a přebookovat na jindy, až budeme ready a pospolu všechny. Naštěstí se pan Doležal neobjevil. Pokud to právě pane Doležale čtete, zajímalo by nás, čím se náš projekt zasloužil o Váš zájem, a zda chcete projekt podpořit nebo shazovat. Věřím tomu, že existujou mosty mezi lidmi a jejich zájmy.

Masku, kterou jsem na konferenci použila, jsem vyráběla sama mimo společný maskovací workshop. Když jsme se dohodly, že budeme masky nosit na veřejných výstupech jako symbol zachovávání anonymity v našem projektu, první co mě napadlo bylo, že moje masky, které jsem používala na focení, jsou zcela nevhodné pro veřejné vystupování, a že masky ostatních vlastně také, protože jsou velké, křiklavé a s výraznou mimikou.

Vyrobila jsem si proto pouze jednoduchou škraboškovitého typu. Martina měla též polomasku, takže jsme mohly obě pohodlně hovořit do mikrofonu.

Zájem o to, co říkáme, neumím posoudit. V sále sedělo opravdu málo málo lidí, které bych vnímala jako někoho, kdo naslouchá, ale prosím nechci znít nadutě či ve zlém. Prostě mi je líto, že když po nás přišla žena, která (stejně jako my) vydala knihu o tom, jak se dostala z anorexie, byla tam za superhvězdu,

aniž by někdo řešil, že (dle jejich vlastních slov "si teprve teď - tedy až po vydání knihy nesoucí název "Už je to za mnou" - začíná díky psychoterapii uvědomovat ty souvislosti") my máme naopak souvislosti poskládané poměrně slušně, ale že je o to těžší s tím hýbat dál, protože nemáme kolem sebe ochranný obal nevědomí co se našich životů s PPP týče, takže se nám mohou takové zázračné juchajdy, jakože-tady-to-co-máma-řekla-někdy-před-dvanácti-lety-mě-asi-ovlivnilo-v-tom-že-mám-na-tyto-věci-takový-názor, dít jen velmi málo pravděpodobně.

Taky se většina z nás nesetkala s cílenou kritikou ze strany okolí, která by měla přímou souvislost s rozjetím PPP a mohla bych jmenovat tuny dalších znaků, kterýma se nedokážeme úplně napasovat do uznávaných kolonek "klasických-klasifikovaných PPP",

a proto budeme asi nadále "ty s maskama, trochu jinde", naše projektové publikace budou v povědomí společnosti až za pár let, a nebudeme asi nikde stát s mikrofonem a euforicky mluvit o tom, jak  je to za náma, ale že zrovna aktuálně začínáme rozumět své PPP.

...

Trochu závidím Martině, která konferenci absolvovala celou, protože z hlediska odborných témat a materiálu se jednalo o opravdu unikátní kousky. Např. případ chráněného bydlení pro ženy s PPP ve Švýcarsku mě zaujal... A je toho víc, tak třebas Marťa přiblíží některé konkrétní přednášky.

Vážím si paní Uhlíkové a paní Papežové, za to, že nás na konferenci pozvaly, byť mám pocit, že je zapotřebí více energie z obou stran na to, abychom se dokázaly v dialogu vzájemně více přiblížit a otevřít. Když shrnu to, co jsem dlouze popisovala na začátku článku, a to naši profesionální neprofesionalitu a rozkol v zaštiťování projektu formálně a personálně, tak máme dost podnětnou věc k diskuzím a sedánkům.

Myslím, že jsme velmi schopné projekt formálně a profesionálně reprezentovat, ale totéž nelze říct o individuálních osobních kontaktech. 
Jsme jenom lidi. 
Některé z nás aktuálně na hraně propasti, některé v mezihře o život, některé v šípkovém trní, některé s rukama rozhozenýma...

 

Ale všechny pevně rozhodnuté nepoddat se PPP úplně. 

 

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře