Na druhý pohled

Rozhovor na radiu Wave a co dál?

Autor: Kristýna

Holky tu psaly o našich aktivitách uplynulých měsíců. Není to vše! :)

Na výstavu našich fotek ve FN Brno totiž navázalo vypuštění rozhovoru s námi do éteru na radiu Wave, které vyvolalo milé ohlasy. Vypadá to, že projekt má smysluplně nakročeno k rozšiřování a posunu.


Pro odkaz na online záznam rozhovoru "Takhle vypadá to tělo" čtěte dál, dál a dál až na konec článku :)

Vernisáž v nemocnici Bohunice mapovala nejen brněnská televize, ale přišla i sympatická slečna redaktorka Českého rozhlasu, Mgr. Martina Pelcová, která s námi natočila rozhovor (nejen) o poruchách příjmu potravy, ale především o projektu, osobním vnímáním problematiky PPP a o sdělení veřejnosti, které prostřednictvím našeho projektu, vytváříme.

Pro mě bylo něco takového, jako sedět na gauči mezi Janou a Moni, s mikrofonem před sebou, docela náročné, a to i přes to, že Martina byla neuvěřitelně vlídná a atmosféra, která během rozhovoru vznikala, byla téměř rodinná.

Na výsledky jsem čekala netrpělivě, stejně jako ostatní holky. A pak to přišlo... na náš společný projektový mail přistala nová obálka, ve které byl odkaz na zvukový záznam, odvysílaný na radiu Wave 26. listopadu.

...

Když jsem si rozhovor pustila, hodně se toho ve mě mlelo. Nedovedu říct, jestli pozitivně nebo negativně, sedalo to na otevřené nitro všech mých let s PPP, které jsem odžívala, před očima mi vystupovaly obrazy prázdnoty, která prostupovala většinou mých dnů i let s PPP, a představovala jsem si, jak bych asi reagovala, kdyby mi někdy do toho prázdna začaly z rádia mluvit holky o tom, jaké je to žít s problémem, který považuju za osobní prokletí.

Jsem vděčná, ano, vděčná, za to, že jsme dostaly možnost zachytit naši výstavu intimněji, než dovedou slova na papíře či webu. Během živého mluvení člověk "dokáže" vzpomenout i ty věci, které by v psaném textu vynechal, protože pro ně není správná formulace, resp.vyznění. Například složitější interakce s fotografem by se na papír zanášela obtížně, zatímco v proudu slov s tím nebyl problém.

Jsem vděčná i za možnost promluvit o poruchách příjmu potravy takto ven, osobně a otevřeně, aniž by to znamenalo strojený projev teoretických faktů či naopak zanícené reprodukování osobních příběhů.

Rozhovor, který vznikl v kanceláři tiskové mluvčí FN Brno v průběhu vernisáže, není jen popisem toho, co je na výstavě k vidění, ale podává adekvátní záznam skutečné povahy našeho projektu, a jsou v ní odraženy podstatné informace o tom, jak fungujeme.

...

A že tomu tak opravdu je, se přesvědčujeme doteď, protože se nám začly ozývat holky/ženy, které mají osobní či velmi blízkou zkušenost s PPP. Chtělo by se mi napsat, že se rozšiřují naše řady, ale možná ještě více sedí slovní spojení: projekt dostává další podněty ke svým aktivitám.

Příběhy, názory a potřehy dalších žen, které můžeme mezi sebou sdílet, formují naše úsilí pokračovat, nevzdávat se, tvořit a učit se lepšímu přístupu sama k sobě...

...

Po říjnovém návalu sociálně zátěžových výstupů jsme stále ve fázi odpočinku a bojů na vlastním území, aktuálně vydáváme my všechny čtyři projektice nejvíce energie na zvládání svých osobních životů (nechci rozebírat ostatní, ale např. já si procházím silnou vztahovou krizí a můžu upřímně říct, že to je stejně sžíravé jako ataky PPP, které jsem prožívala před třemi lety ), čas na psaní ucelených článků se hledá těžko, ale možnost vzájemné podpory, sdílení svých starostí i radostí je to, co nám dává sílu nevypadávat z provozu a nepropadat do tmy. Vážím si toho, že nejsem na všechny ty srance sama, vážím si důvěry těch, kteří píšou a obrací se na nás,

a děkuju za to, že i já si můžu ulevit. Pocit, že přestože se nedaří mně, můžu alespoň o kousek zlepšit den někomu druhému, je k nezaplacení!!! 

S tím vším výše napsaným, a dále pak blížícím se koncem roku a nárustem příspěvků od vás, se rýsuje otázka - CO DÁL?

Možnosti se nabízí samy: objeví se nějaký nový příspěvek na webu? Osobní příběh, názor, báseň? ...

Každý den přichází nové myšlenky, já sama mám "v šupleti" už dýl jak měsíc rozepsaný článek o tom, jak vnímám opakující se náznaky PPP ve svém životě, přestože se cítím uzdraveně skoro dva roky, a jak je pro mě zajímavé pozorovat sebe samu, jak tomu (ne)podléhám. Jsou to úvahy o neléčitelnosti drobných PPP symptomů, které si (podle mě) nese každý člověk, který s PPP přišel do osobního kontaktu, celý život, ale se kterými se dá i tak žít zdravě a bez zbytečných úzkostí a strachů, že PPP latentně dříme stále v pohotovostním režimu...

Na mailu nám přistál velmi zajímavý příspěvek od M., která psala o básnických portrétech lidí s PPP... Jo, sem s tím!

Otázka PPP a mateřství, která je konkrétně pro mě doposud neotevřenou (aneb nebylo kdy, s kým a proč otevírat), a která je obecně velmi opomíjená/neřešená, má možná naději na rozvinutí, protože již nejsem v projektu jediná maminka, která s PPP sváděla boj.

A je toho více, co by si zasloužilo opustit škatulku osobního e-mailu. Zachování anonymity je pro nás stále prioritou číslo jedna, protože (ano) věříme, že akceptování osobní potřeby soukromí je základ pro plnohodnotné vyjadřování sebe samé, svých pocitů a názorů. A z naší projektové zkušenosti jasně vyplývá, že hranice se posunují/boří přirozeně mnohem lépe, než strojeně. 

Proto je i možnost osobního setkání otevřená, nepodmíněná. My se setkáváme, protože se nám lépe mluví naživo, ale také proto, že máme za sebou XY měsíců/let vzájemného "oťukávání se" skrze virtuální sdílení svých osobních životů. Vstup do reálného světa nebyl časovaný a realizoval se na základě silných impulzů a potřeb. Ráda bych za nás všechny napsala, že se toužíme setkat i s vámi, kteří se na projektu podílíte, ale není to žádný limit ani zkouška ani podmínka k tomu, abychom společně narovnávaly  některé pokřivené představy veřejnosti (jak řekla Martina na radiu Wave).

Cítíme jako důležité být tu jedna pro druhou, vycházet z vlastních zkušeností a pocitů, nepodporovat se ve špatných návycích, ale být podporou při cestě k uzdravení. Z tohohle pak vychází síla přesunovat se z virtuálna do reality, z písmen do slov... Síla, kterou směřujeme do společnosti, která stále nedokáže PPP správně chápat. 

...

Rády bychom vydaly další publikaci, tentokrát se velmi nabízí "ve spolupráci" s Mgr. Terezou Nagy, (kterou vnímáme jako důležitý support našeho projektu), v níž bychom se pokusily opět zachytit naše prožívání a náhledy na PPP. Tereza, coby odborník, by mohla spolu s námi hledat cestu k lepšímu porozumění prožívání lidí s PPP, což by mohlo (kéž by!) vést ke zlepšení přístupu nejen okolí, ale i lékařů.

Vzhledem k provozním povinnostem teď nemůžeme operovat s konkrétními měsíci, ale do konce roku 2015 by kniha mohla spatřit světlo světa.

Co konkrétně v ní bude? Dost záleží na vás! Sběr příspěvků nemá zatím žádné pevné ohraničení, takže pokud máte cokoli (k PPP), co byste rádi pustili do světa, posílejte na náš e-mail. První oficiální porada (ke které vás takto virtuálně zvu), ze které vzejde koncept knihy, bude nejdříve v lednu 2015.

.

Co se výstavy týče, tak pofrčíme dál. Jak napsala Jana, máme zájem rozšířit repertoár fotografií (moc nás potěšil zájem dalších holek přidat se k nám a nechat se vyfotit), a výstavu poslat o kus dál i zeměpisně. Nyní máme přislíbenou spolupráci se Stop PPP z Domažlic, kde by bylo možné výstavu v nemocnici prezentovat. Termín je zatím položen na duben 2015. Do té doby se můžeme domlouvat na způsobu zapojení dalších holek, nabízí se uspořádání společného worskhopu, během kterého bychom mohly vytvořit masky. Víkendovka, během které by se nejen maskovalo, ale i nafotilo, by byla požehnáním, záleží na tom, jak se domluvíme :) 

...

Poslední z věcí, které v možnostech "jak dál" s projektem, stojí za zmínku už teď, je divadelní inscenace.

Se Zuz jsme úplně na začátku našeho společného blogování vymyslely představení na motivy knihy od Eve Ensler (V)hodné tělo. To, že nedošlo k realizaci, vyplývá z mnoha příčin, nedostatekem času počínaje, nespolupracujícími lidmi konče. Divadelní hru teď podruhé nadhodila zcela nečekaně Tereza na haPPPeningu v Brně,

a je to pro nás docela výzva! Pokud někoho napadá, že je blbost nacvičovat hru virtuálně křížem krážem po republice, myslím, že se mýlí. Způsoby, jak divadelní inscenaci realizovat, jistě jsou. A zachycení PPP problematiky touto formou... to je motivující, opravdové, živé... nebo ne?

...

A na závěr odkaz na záznam rozhovoru (včetně doprovodného článku) z radia Wave. Ještě jednou děkuju za nás všechny, že se nám podařilo tohle všechno, co doposud proběhlo a probíhá.

Rozhovor s námi v Českém rozhlase najdete zde.

 

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře