Na druhý pohled

Ze šuplíku Em: O převrácený hierarchii, která provází mou PPP 2.část

Autor: Jana

...V tom je vlastně jeden z paradoxních přínosů xleté PPP, jedna ze znouzectností vykristalizovaných z nemoci během těch let (o tomhle chci taky jednou napsat celý článek) – jsem ve veliké výhodě oproti „běžným smrtelníkům“ (uvozovky, už se nechci nadále vyčleňovat a chci být taky běžný smrtelník, velmi důležitý moment). Nic se mě nemůže přímo dotknout, nemůžu být vztahovačná, mám k sobě odstup. Posílím-li své sebevědomí, na čemž pracuju, může tohle být moje veliká zbraň na cestě životem. Jsem schopná udělat si ze sebe prdel. Musím být. Jinak nemožno ty sračky, v kterých jsem hlavním aktérem, přežít.

„Uvědomujete si, co je spouštěč?“ a „Jak v takových situacích reagujete?“ jsou nejčastější otázky, který obdržím, když o tom s někým mluvím. Spouštěč je nejistota kolem jídla – to je povrchová vrstva, poměrně snadno vysledovatelná. Proniknout, co je za ní, tedy PROČ ona nejistota, je mnohem těžší.

 

...Logické zdá se být spojení s kontrolou – potřeba kontrolovat sebe i svět skrze jídlo (protože v jídle můžu nastolit poměrně jasný řád na rozdíl od sebe a co teprve světa!) a panika, která nastoupí, když tuhle kontrolu ztratím. A za tím strach – ze sebe? Co se může stát, když se nebudu kontrolovat? Moc se mi líbí nápad předposlední terapeutky – strach z toho, že od světa nedostanu to, co potřebuju. Proto ta nutkavá potřeba se „předzásobit“ doma, v samotě, v privátní sféře. A jestli prý jsem v minulosti dostávala, co jsem potřebovala? A dětství, a rodina, a šup do toho, tam stejně vedou vždycky všechny cesty. „Když jste byla malá, dostávala jste od svých rodičů, co jste potřebovala, Frau Em?“ Padam pam pššš, tři tečky, nedokončená výpověď.Nebo taky – strach z hladu až hladovění až vyhladovění zapříčiněný reálnou zkušeností s hladověním vedoucím téměř ke smrti. Paměť těla. Tělo je génius! Jen mu umět naslouchat a být s ním v souladu.

A ta druhá otázka – co v takových situacích dělám? Well, kouřím, piju, zajídám to, před několika měsíci jsem si pro sebe objevila deník a snažím se z toho vypsat, respektive propsat se zpátky k sobě. „Sehr gut, Frau Em!“ – vykřikla v tento moment ta moudrá dáma. „Potřebujete se hlavně v daný moment uvolnit. Uvolněné tělo NEMŮŽE zažívat strach.“     

Zatímco jsem psala tuhle úvahu, dostavila se panická ataka, asi aby mi potvrdila, že to, o čem píšu, je stále aktuální. Ovšem! Já ji zastavila v zárodku pomocí dýchacího cvičení, žvýkání žvýkačky, vypití sklenice studený vody, poslechu hudby a zpívání a tance k tomu (zkrátka zkombinovala jsem několik technik dohromady). Tohle je úplně nový, daří se mi to teprve několik týdnů. Veliký pokrok! Umožněný tím, že jsem si existenci úzkosti připustila, přijala ji a snažila se vypátrat, proč se mi to děje a co mi tím chce mé tělo asi vzkázat. V dřívějších letech, když jsem cítila náběh na úzkost, znegovala jsem ji, odmítala jsem ji, nezastavila jsem se, abych si ji prožila, protože jsem si myslela, že tím bych jí dopřála sílu. Takže jsem se přicházející nebo už i probíhající úzkost snažila zaplácat činnostma, jako by se nic nedělo. Ale ono se dělo. Takže jsem se stejně na ty činnosti nemohla soustředit, čímž se mé zoufalství stupňovalo. A došlo k výše popsanému – několikahodinový průběh, zoufalství, že absolutně netuším, proč se mi tohle děje a kdy to může přijít znova, veliká únava z toho a pokoření.

Jak postupuju v poslední době: pozorovala jsem spouštěč. Většinou (i tentokrát) se jedná o vybočení z navyklého jídelního řádu. Teď to bylo tak (stává se mi často), že jsem vstávala o dost později než obvykle (je víkend + měla jsem včera vyčerpávající migrénu), čímž se zpřeházel můj jídelní režim. Snídala jsem v půl dvanáctý. A teď co se dnem? V osm už mám někde bejt, stihnu před tím oběd i večeři? Klasický myšlenky. Tedy spouštěč identifikován. Další krok – Z ČEHO MÁŠ STRACH? Evidentně strach ze ztráty kontroly. Sebe, času. Jak tenhle strach překonat? Pozitivním zážitkem – zvládnu den, i když nebudu jíst, jak naplánováno. Budu se řídit hladem a/nebo se mi celý plán jenom posune. 

Zvládnu to = nebudu hladovět, nebudu hubnout ani přibírat, nebudu tím nijak paralyzovaná, budu schopná fungovat stejně, jako kdybych vstávala v 8:30, snídala v 9, obědvala ve dvě, večeřela v osm a kolem půlnoci šla spát. Zvládnu vyjít ven mezi lidi, setkat se s přáteli a komunikovat s nimi a věnovat pozornost jim i kulturní aktivitě, i když jsem se třeba předtím nenajedla, protože jsem ještě neměla hlad. Najím se, až budu mít hlad. V průběhu akce, po akci, jak se mi bude chtít a jak bude příležitost. A ve městě je vždycky příležitost. TAK.

Celkový zhodnocení: jídlo nabývá na svém významu, jsem-li aktuálně nespokojená se svým životem, něčeho se mi nedostává. Pak se zintenzivní „obranné“ mechanismy – obrana před nepříjemnými pocity. Pomocí těchto obranných mechanismů totiž zvládnu všechno! Hlavně co se výkonů týče. Mám-li minimálně 3 jídla denně, tak, jak jsem si naplánovala, pracuju výkonně jako stroj. A je to transportabilní mechanismus – je jedno, v jaký jsem zemi, městě, jak náročnou mám vykonávat činnost. Mám-li svůj režim, všechno jde. (Ale taky – není-li režim, všechno se hroutí.) Režim jako (jediná) jistota. Režim jako ukotvení v tomhle složitým světě. Spoustu let mi ten mechanismus dobře sloužil. Už několik let mě ale taky hrozně sere, protože se v něm necítím svobodná. V těch několika letech to šlo vždycky ve vlnách, kdy jsem se těm mechanismům snažila bránit, prováděla nejrůznější psí kusy v zoufalé snaze vysvobodit se. Ale to by bylo bývalo potřebovalo čas, zastavení a přiznání si spousty nepříjemnejch věcí, táhnoucích se léta, s kterejma je potřeba něco DĚLAT. A na to jsem si nedopřála čas, protože by mě to vykolejilo z mý dráhy, našlapaný studiem, vzděláváním, aktivitama, projektama, prací. Takže jsem to vždycky nechala žít vlastním životem. Proplouvala jsem létama někdy lépe a radostněji, jindy hůře, mechanismy byly tu víc skrytý, tu se zase ukázaly. Ale před pár měsíci už se tenhle způsob života ukázal jako nadále naprosto nefunkční. Díky bohu za ty dary! A všechno se začalo hroutit a bourat a já s tím. Moje cesta už k definitivnímu uzdravení (cítím to tak. vím to), na který se nacházím. Pěkně křivolaká cesta a spousty hnoje na ní a velkejch kamenů.

To je na samostatnej článek. Zase někdy příště.

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře