Na druhý pohled

V procesu coming outu - jak jsem o svý PPP historii řekla příteli

Autor: Martina

Vždycky, když se s někým začnu sbližovat, ať už na přátelský nebo romantický rovině, mám potřebu mluvit o svý PPP, tedy z dnešního hlediska přesněji o mý historii s ní a mým aktuálním procesu uzdravování. Protože jsem s PPP strávila polovinu života!! Měla nepopiratelný vliv na můj vývoj. Bavíme se spolu téměř o všem, tedy podstatném, tedy pokud se nám chce.
Takže jaktože ne do prdele sakra ježiši kriste o tomhle.

Pořád mě to ovlivňuje na každodenní rovině, ať už mou sníženou flexibilitou a potřebou plánovat jídlo a jíst pravidelně, vzpomínkama nebo v horším případě úzkostí a atakou.

Takže jaktože o tom do prdele sakra nemluvíme.

Nebo teda já nemluvím. Proč ta potřeba to ukrývat jako mrtvolu ve skříni? Já nikoho nezabila, jen jsem neměla lehký rodinný poměry a jsem citlivá. Nejsem ničím vinná - tvrdí moje terapeutka a já tomu pomalu začínám věřit. Nevybrala jsem si PPP. Prostě se to stalo, jak už se život stává. Přiznávám, že se bojím stigmatizace a zjednodušení mý osobnosti na PPP – „ta, co měla anorexii“. Taky drbů se bojím. „Ty vole a tos věděla, že Em měla nějaký strašlivý problémy s jídlem?! A prej nějak hrozně dlouho – jakože 14 let nebo co. No ty vole, to muselo být psycho.“ Bojím se, že budu považovaná za nesvéprávnýho psychouše. Možná se bojím o to víc, protože vím, že částečně tím „psychoušem“ opravdu jsem. Tedy osobou s psychickou poruchou. No dobrý, ale moje osobnost je mnohem komplexnější, moje historie bohatší…

Bojím se, že budu odsouzená a odmítnutá. Tak jako od svýho otce, kterej s mojí PPP nikdy nic nechtěl mít – nejdřív ji úplně odmítal připustit (přestože jsem vážila 30 kilo), potom, co mu tým specialistů vysvětlil, že jsem skutečně nemocná a že to není moje pubertální tvrdohlavost, to sice byl nucen připustit, ale nikdy o tom nepromluvil ani slovo, a pokud, tak znevažující.

Pořád si musím opakovat, že všichni nejsou jako můj otec. Existujou i lidi empatický, citlivý, se schopností naslouchat, nápomocní, podporující, respektuplní, diskrétní.

 

Ta tabuizace je strašlivě náročná. Je to jako žít dva životy. A všichni víme, že i s jedním životem je spousta práce… Ve spoustě případů mlčení o PPP blokuje mou komunikaci a brání mi přiblížit se k lidem. Když nemůžu mluvit o tomhle, nemá cenu mluvit o ničem jiným… Když s tebou nemůžu mluvit o tom, což mě trápí úplně nejvíc, nemá cenu mluvit o ničem jiným, zůstaneme na povrchu, to ale pro mě není dostačující. Mnohdy si připadám tak sama, samotná na celým světě, i když třeba obklopená bandou přátel, protože o tom nemluvím a to mě od nich oddaluje.

Taky je to náročný, pořád si něco vymýšlet, hrát role, když mi není dobře, mám úzkosti, ataky, bolestivý vzpomínky, nebo terapie, projektový aktivity, konference a nemůžu o tom otevřeně mluvit a vymýšlím si něco namísto toho.

Přestalo mě to bavit.

 

Taky si myslím, že držením v kleci se zvíře jen stává divočejším. Bubák se zvětšuje. Zavřením do skříně nezmizí – pořád tam je, jen se ještě víc démonizuje. Mám pocit, že mluvením o svým traumatu mu seberu alespoň část z jeho ničivé síly.

 

Tak jsem se rozhodla o tom říct svýmu příteli. Kterýho miluju, s kterým mi je dobře, s kterým plánujeme společnou budoucnost. A čím více se přibližujeme, tím větší jsem měla potřebu, aby o tom věděl. Kvůli mně samotný i kvůli němu. Co se týká mý strany – když je můj parťák, tak chci, aby mi byl oporou. Když jsme dva, tak já na to nechci být úplně sama. Nemůže brát z dortu jenom čokoládovou polevu. Musí to brát celý - poradit si i s peckama v třešničkách.

Chci, aby mě víc chápal.

Z jeho strany – asi jsem chtěla, aby měl šanci mě odmítnout teď, než spolu začneme bydlet, cestovat spolu po světě, mít spolu děti. Aby věděl, do čeho jde.

Aby taky měl šanci porozumět tomu, když se někdy chovám divně. Aby mi víc rozuměl.
A pod tímhle vším je – přání být přijata komplexně někým, na kom mi moc záleží.

 

Rozhodla jsem se ho na to připravit, což byla ve skutečnosti hlavně příprava pro mě. Když jsem mu řekla, že s ním budu chtít mluvit o svý osobní historii, tak už jsem z toho nemohla tak jednoduše couvnout.

Napsala jsem mu, že to bude pro mě velmi náročný, že budu možná hodně brečet, že budu potřebovat jeho podporu a lásku. Že to možná bude náročný i pro něj, ale nesmí zapomínat, že má mou podporu a lásku!
Měli jsme se vidět den po tom, co jsem mu tohle napsala. Ale od odeslání zprávy jsem byla tak netrpělivá a ve straších a úzkostech, že jsem mu nakonec zavolala, jestli by za mnou nemohl přijet už ten den… A protože je úžasnej, tak později skutečně přijel.

Byla jsem sama na sebe naštvaná, jaký z toho dělám drama, ale ve mně to prostě drama je. Původně jsem chtěla, aby to vyplynulo co nejpřirozeněji, v situaci, až se to bude hodit, až na sebe budeme správně naladění… Ale já o tom neumím přirozeně mluvit. Zatím?

V telefonu byl trochu nervózní, protože kvůli mně měl měnit rychle svý plány a to on nedělá rád, později se mi za svou reakci omlouval. Ale já si říkala – do pytle, pro tenhle moment v mým imaginárním scénáři má být naslouchající a já si mám připadat bezpečně a dobře, a ne nervózní, a co když na mě teď bude tlačit, když kvůli mně změnil svý plány a přijel… Ale všechno bylo fajn, jako naše setkání vždycky jsou. Moc hezky jsme se přivítali, normálně si spolu povídali, já se pořád neměla k tomu začít, on mi říkal, že pokud se nakonec budeme místo toho dívat na film, tak je to taky v pořádku… I když jsem se na to připravovala, vůbec jsem nevěděla, jak začít. Zase jsem si přála, aby to vyplynulo tak nějak smooth, a ne rovnou jumpnout do „měla jsem poruchy příjmu potravy, 14 let“. Tak jsem s jeho citlivou pomocí začala od toho, proč mu to chci říct zrovna teď (vysvětleno výše) – tak jsem se rozmluvila a pak když už jsem to jednou vyslovila, tak už jsem mluvila a mluvila a mluvila. Nebyla bych schopná zpětně zrekapitulovat ten rozhovor.

Neplakala jsem – byla jsem zase v mechanismu „chleba s máslem“, jinak bych to asi všechno říct nedokázala. A on byl hrozně fajn, jako vždycky, tohle je jedna z vlastností, který na něm miluju nejvíc, že se ničemu nediví (nebo alespoň ne viditelně) a nic neodsuzuje, se zájmem naslouchá.

Ani moc nemluvil. Občas nějaký „wow“ či doplňující otázka. Důležitý pro mě bylo, co mi řekl předtím už několikrát – že cokoliv, co se stalo v mý minulosti, ze mě udělalo toho, kým jsem dnes, a on ten výsledek má moc rád J.

Říkal mi, když jsem domluvila, že jsem úplně zářící. Že je opticky vidět, kolik toho ze mě spadlo. Že jsem krásnější než kdy jindy a víc já.

Je to víc než týden, co jsem mu to řekla. Samozřejmě se k tomu vracíme, přímo i nepřímo. Jemu zpětně docházejí různý situace, který jsme spolu zažili, nebo různý mý komentáře ohledně jídla, těla, strachů… a on jim teď lépe rozumí. Připadám si s ním ještě více bezpečněji. Což se projevilo až na takový úrovni, že jsem schopná s ním usnout v jedný místnosti i posteli. S tím jsme předtím měli hrozný problémy, dost velká zátěž pro vztah… byla to jedna z modifikací mý insomnie.

Míň se bojím s ním být, jít s ním ven… protože vím, že ví. Nebojím se teď tolik si říct o jídlo, i když on třeba zrovna nejí, nebo se zeptat, jak to bude na výletě s jídlem, nebo když jdeme večer ven, jestli se najíme předem, nebo až tam. A on mi sám od sebe říká věci, na který bych se sama bála se zeptat, a který mi moc pomáhaj – že taky přemýšlí hodně o jídle a plánuje ho, že je pro něj taky důležitý vědět, jestli když půjde večer ven, bude mít příležitost se někde najíst, nebo s čím má počítat…

A pomáhá  mi to nejen, když jsem s ním, ale s lidma obecně.

Taky to vedlo k tomu, že mi chce říct něco o svým traumatu z dospívání… Otevřenost vede k otevřenosti!

Jsem za tenhle spád náramně vděčná.

 

Uvidím, jak se to se mnou a s mým coming outem bude vyvíjet dál. Že jsem to řekla příteli, a on mě neodmítnul, je pro mě revoluční. Mám pocit, že se nacházím ve fázi, kdy o svý PPP potřebuju mluvit. A mluvit a mluvit a mluvit a mluvit und sprechen and talk y hablar a mluvit, dokud to mě i ostatní nepřestane bavit. Samozřejmě si citlivě vyberu s kým, a situaci.

V tomhle ohledu (i mnoha jiných, proto co nejvřeleji doporučuju k přečtení) mi byla velkou inspirací Anna ve Stalinových krávách od Sofi Oksanen. U ní byly PPP paralelou k popřené identitě spojené s národností – měla estonskou matku, ale to se v době socialismu v západním Finsku, kam se svou matkou za lepším životem odjela, nesmělo říkat. Ona ale své estonské kořeny velmi silně pociťovala a trpěla tím, že musela svůj původ tajit. Nakonec našla odvahu promluvit a o svém původu mluvila a mluvila a mluvila a prošla osvobozujícím procesem:


„Tentokrát se ale nespokojím jenom se zastávkou, s rychlou návštěvou, s okamžikem. Tentokrát chci do přístavu, na pevninu, na delší dobu. Budu sice chodit od jedné zastávky ke druhé a na každé hned zkraje řeknu tu samou větu, ale pak, až ji zapomenu říct jako první, pak budu v přístavu. Až budu chtít mluvit i o něčem jiném, budu v cíli. Předtím budu muset říct tu samou větu jako první jednou, podruhé, potřetí a posté. Tak dlouho, až si nikdo nevšimne, že to pro mě není přirozené, ale že jsem, na tom musela pracovat celý svůj život, tak dlouho, že v tom nakonec budu dobrá až do smrti.

              Moje máma je z Estonska.

              Ale vždyť ty mluvíš finsky výborně, nevěřím ti.

 

              Moje máma se narodila v Estonsku.

              Má taky tak legrační jméno jako ostatní Estonci? Počkej, jak to bylo – jména, co znamenají vztek, pleš a tak? …

 

              Moje máma je původem Estonka.

              Jestlipak umíš dobře rusky?

 

              Moje máma je rozená Estonka.

              Ale to je prima. My taky máme známou rodinu v Pärnu, to je takové příjemné město u moře. Čas od času je navštěvujeme a taky tam jezdíme za levnými nákupy. …

 

              Moje máma je Estonka.

              Aha, můj táta tam má přítelkyni. Ale mámě o tom ani muk.

 

              Moje máma je Estonka.

              Tak to se pak nedivím, že jsi taková něžná. Kdepak Finky, ty takové být nedovedou.

 

              Máma je z Estonska.

              Cože?

 

              Máma je Estonka.

              Fakt? Jako doopravdy?

 

              Moje máma je Estonka.

              Zachrápání.

 

              Moje máma se narodila v Estonsku.

              Už bude jídlo?

 

              Mně už ale bylo všechno jedno. Hruď už se mi nesvírala kvůli jedinému nesprávnému slovu nebo nevhodnému tónu hlasu, už jsem se nedávala na útěk, dokonce jsem ani nezčervenala. Jen jsem pravidelně dýchala, můj hlas zněl, jako bych vyslovila nějakou úplně obyčejnou větu, srdce mi bušilo stejně jako jindy. Možná dokonce klidněji. Jako v kostele. Jako kdybych kráčela k oltáři. Jako kdybych se po tisící modlila stejnou modlitbu – tak jsem vyslovila tu stejnou větu pokaždé, když jsem potkala někoho nového.

             

A pokaždé se stal zázrak – nestalo se ve mně vůbec nic.

 

Převážná většina lidí tu moji první větu zapomněla hned, jak jsem řekla nějakou další, nebo v momentě, když přišel někdo jiný. A mně trvalo čtvrt století, než jsem se ji naučila vyslovit.     

Ale já jsem pokaždé jen zářivější a světlo kolem mě jasnější. Jsem lehoučká i bez zvracení.

Nechá mě teď můj Pán na pokoji? Snad už mě přinutil říct všechno, co jsem říct nechtěla.

Nadějí mi na prsou raší pupeny. V mých stopách vyrůstají kočičky a z podkoleních a loketních jamek mi odkapává míza. Věci se nakonec přece jen mění. Krok mám lehký i bez dávení a zájem o estonský původ je o to menší, čím západnějším se Estonsko stává.[1]

 

V tomhle momentě se obracím na vás, kteří k tomuhle článku zabloudíte, a týkají se vás PPP.

Máte potřebu o svý PPP mluvit? A mluvíte o ní? S kým? Jak? Bylo tomu tak vždycky, nebo to prochází nějakým procesem? Jaký máte zkušenosti s reakcema? Jak to působí na vás, když o tom (ne)mluvíte?

Budu moc ráda, když odpovíte tady do komentářů nebo mně na mejl: martina@nadruhypohled.cz.

 

 

 

 

 


[1] OKSANEN, Sofi. Stalinovy krávy. Praha: ODEON, 2012, s. 366-368.

 

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře