Na druhý pohled

Půst s PPP, aneb co jsem si (ne)povolila

Autor: Kristýna

Minulý týden byla popeleční středa. Významný den v liturgickém kalendáři, kterým začíná čtyřicetidenní  čekací doba na vzkříšení Ježíše, jak je to psáno v Bibli. Těchto čtyřicet dní se označuje jako doba postní, nemělo by se jíst maso, sladit a prostě celkově se ztišit a věnovat se jiným věcem, než tělesným požitkům.

(nečekejte katolické výlevy prosím...:-) )

Nejsem už hodně let člen žádné farnosti, nechodím pravidelně na bohoslužby, ale doba Velikonoc se mě dotýká velice. V myšlenkách i meditacích často přicházím do míst, kde potkávám otázky na nesmrtelnost člověka, duchovní obnovu a opravdu nekonečné boží milosrdenství…

Půsty provází můj život již téměř dvanáct let. Začala jsem si ordinovat několikadenní programy už když mi bylo šestnáct, a nezvládala jsem svůj pestrý sociálně-komunikační život. Na rozdíl od později se vyskytujících hladovek měly tyhle půsty opravdový smysl a hlavně efekt. Jídlo bylo pouze kočírováno do životaudržitelné formy.

Pro představu jeden ukázkový den (datováno k roku 2003, tedy mi bylo 17let):

Ráno a dopoledne : děkování živlům, dva krajíce suchého chleba, šálek čaje, dvacet minut meditace, půl litru vody s citronem, 1 jablko s 1 mrkví

Během dne: vycházka, miska zeleninové polévky zahuštěné rýží, hodina modliteb

Večer: automatická kresba, 2 krajíce suchého chleba se solí, 2 šálky čaje, půl h.meditace

Před spaním: šálek čaje, vycházka.

 

Tak.

Zpětně vidím, že mě takovéhle individuální programy zachránily od sebevraždy víc, než jsem si byla schopna uvědomovat. Ale o tomhle psát nechci. Chci napsat, že v nadcházejících letech jsem absolvovala nezpočet podobných dnů, postupně ale čím dál víc odchylujících se od hledání a využívání  vnitřního prostoru, zato víc a víc protkaných úzkostí z efektu těla. Do srozumitelného jazyka přeloženo -  postupně jsem některé dny hladověla za účelem získání kontroly nad sebou a svým tělem, které mi připadalo neposlušné/nedokonalé/odporné…

Zpětně musím konstatovat důležitou věc – ve dnech/týdnech půstu jsem netrpěla hladem. V dalších letech jsem však pociťovala téměř agresivní chutě (na sladké, slané, teplé jídlo) i během jednodenní hladovky.

Několikrát jsem se snažila najít ty přechody z poměrně duchovní aktivity do zhoubných jídelních obsesí, ale doposud toho nejsem schopna. Mohu s jistotou říci, že určitý vliv na to mělo společenské prostředí, ve kterém jsem se pohybovala (lidi, kteří  byli zcela free a dokázali žít bez jakýchkoli berliček, na které bych si nedovolila házet svoje niterné pohromy, anebo  naopak lidi, kteří se v duchovnu hrabali ostošest, ale současně drtili svoje těla v černých načechraných hadříkách, obličeje pokrývali make-upem a černýma stínama, a po večerech se prolévali v metalových kutlochách pivem, vínem a cigaretovým kouřem, a já potřebovala nebýt sama, takže jsem byla raději součástí,a někdy mě to hodně bavilo a naplňovalo,  což znamenalo uznávat zcela obrácené hodnoty, než jsem v sobě uchovávala).

Přijmout zodpovědnost za tu postupnou proměnu, resp.“transformaci z něčeho do úplných sraček“  nedokážu. Středoškolačka s vydrceným sebevědomým, nulovým povědomím o tom, co je to láska (ať už v rodině, nebo mezi lidma), vzpouzející se zoufale direktivnímu přístupu nefunkční matky a nevlastního otce…Nene, takováhle holka prostě akorát přežívá a nedokáže vůbec odhadovat ani reflektovat, jaké krpy dělá, a co všechno může způsobovat sobě či někomu dalšímu. I v porovnání s těmi nejubožejšími lidmi, kterýma jsem se obklopovala;  kamarády umělce, bohémy alkoholiky a učni s íkvé okolo stovky, jsem byla sociální troska, krypl, chodící uzlík sesbíraných návyků. To, že jsem byla nejlepší herec a režisér v jedné osobě, všemi oblíbená a žádaná slečna, se nepočítá. Nechci se tím ale od těchto let distancovat, stalo se to skutečně, jen jsem nebyla kompetentní dělat něco jinak.

Ale zpět k tématu půstu…

V letech 2006-2011 jsem se opakovaně snažila navázat spojení se svými funkčními mechanismy, které mi umožňovaly prostřednictvím ztišení svých jídelních potřeb, zlepšit osobní naladění a dodat mi energii pro běžný provoz. Byly to marné pokusy. Usmívám se, když tohle píšu, potože si uvědomuju, že mi zcela chyběla kapacita pro opravdové vynoření se z běžného provozu. Zadusila jsem v sobě opravdové cítění, a nahradila je zcela jinými vzorečky, vylhanýma prinicpama a další verbeší. Někdy se objevil záchvěv vlastního já, ale byla jsem příliš mimo na to, abych jej dokázala jemně uchopit, a hýčkat. Namísto toho jsem se po něm vždycky vrhla, znásilnila jej či vyždímala, a bezmocně pozorovala, jak najednou zase není.

Trpělivost, kterou jsem v sobě začala objevovat pozvolna po roce 2011, považuju svým způsobem za dar, který mi bylo umožněno potkat na své cestě ke zdravějšímu životu.

Po roce 2011 jsem také zažívala XY zkratů v podobě vyškrtnutí pevné stravy za účelem ani nevím čeho. Je to můj obranný PPP mechanismus, který zavelel vždy, když už nebyly únosné jídelní kiksy. Tekutiny jsou bezpečný, opakovala jsem několikát na svém blogu i v zápisu do naší projektové publikace. Tekutiny jsou bezpečné, protože mi dělají dobře. Paměť těla je věc druhá, a nejde zapomenout, že někdy fungovalo spojení „málo jídla= je lépe“.

I přes to ale bylo/je potřeba vzdorovat těmto ´potřebám´ a odpojování se od jídla. Protože to podstatné, totiž že omezení jídla je jen jedním z komponentů receptu na kvalitnější stabilitu, PPP bravurně vynechává. Ty důležité okolnosti, jako např.víru v celý proces, péči o sebe, např. dostatek spánku, klidné aktivity, šetrné zacházení se sebou v provozu, radost z čistších výhledů a neočekávání fyzického výsledku, např.hubnutí,  PPP svému nositeli zamlčuje. Lze to napsat zcela jednoduše, při PPP nelze dosáhnout stavu, kdy je půst nepodmíněný proces. PPP naopak nastavuje kritéria, ve kterých je nutné nejen dodržovat určitý stravovací režim, ale i plnit „bohulibé“ věci jako zušlěchťování  těla a mysli a snažit se o dobrý a úspěšný život. Člověk může nakreslit tisíc mandal a desetkrát běhat nahý po lese, a stejně skončí večer před zrcadlem anebo na váze s pocitem viny,znechucení, úzkosti… (doplňte si svoje). Něco o tom už vím.

Letos jsem se rozhodla, poprvé po XY letech, prožívat dobu postní komplexněji. Co přesně to znamená?

Že jsem loni i předloni vůbec nepokoušela nějaké cílené předvelikonoční půstování, přestože jsem se od PPP odpoutala. Občasné záchvěvy a hlavně neustálé objevování nových věcí na/ve mně v kontextu jídla a sebepřijímání byly příliš rizikové pro jakýkoli cíleně nastavený režim. Letos cítím, že mohu postní dobu využít ke ztišení svých potřeb. Samozřejmě ale nejsem schopna spadnout do půstu v takovém rozsahu, jako si to mohou dovolit lidé, kteří PPP neprošli.

Během minulých několika měsíců jsem zažila asi šestkrát ataky PPP, které jsem považovala za trvale pohřebné kostlivce a bez jejichž přítomnosti jsem si pár posledních let žila. Díky okolnostem a popudům, které ataky doprovázely/vyvolávaly/prohlubovaly, jsem si uvědomila, která místa jsem ponechala ladem, a hlavně to, že není možné být 100% imunní. Nepovažuju to za žádnou bídu, prostě to tak je. Když jsem před pár dny slyšela Terezu, která během debaty zcela přirozeně řekla, že si je plně vědoma toho, že jídlo je prostředek, a že pokud nastane krize, bude to automaticky řešit (ne)jídlem. Tohle je prostě asi dáno, a nemá cenu to popírat. Podstatné je, že s tím lze pracovat.

Vzhledem k povaze a průběhu mých let s PPP je pro mě nemyslitelné, abych si naordinovala tvrdý půst. Můj perfekcionismus by mě zabil, ať bych měla sebečistší úmysly, a jednou bych v něčem selhala/polevila. Obzvláště opatrná musím být hlavně pro jasně danou ohraničenost, tedy jasně danou délku trvání postní doby. Jako by limitovaný časový prostor byl sám o sobě nějakou polehčující okolností, resp.snižoval potenciální rizikovost selhání…(protože to není napořád, jsem ochotna podřídit dočasně vnitřní potřeby pro vnější efekt?). Rozhodně si nemůžu zakázat sladkosti obecně, protože je to nejkrizovější jídelní složka. Sladké je přitom něco, co z jídelníčku vyloučili všichni mí věřící známí (a já jim trošinku závidím, že si to můžou dovolit, protože to musí být superJ ).

Můžu už ale poměrně striktně rozlišit, jaké sladkosti teď jíst nebudu. Po zvažování svých dosavadních let s PPP a bez ní, po zvažování svých reakcí na zátěžové situace a také při vyhodnocení aktivit a věcí, které mě čekají do Velikonoc, jsem se rozhodla vypustit veškeré:

·         Slazení do nápojů (cukr, med, sirup, slad…)

·         Kupované balené tyčinky a spol (všechny ty šustivé margotky, čokolády, flinty, tatranky…)

·         Kupované zákusky

·         Džusy

·         Slazená acidofilní a kefírová mlíka (smetanové a extraslazené mléčné výrobky obecně)

 

Zachovat jsem se rozhodla:

·         domácí buchty a koláče

·         müsli (stejně si jej míchám většinou z vloček, dalších lupínků a sušeného ovoce)

·         „sladké“ minerálky (mattoni citronová např). Kupuji si je výjimečně do práce, cca 1x týdně/14 dní, a pomáhají mi zvládat fyzickou námahu.

·         sušené ovoce

·         pochoutky „zdravého“ kalibru (tzn.moje oblíbené ovocné plátky v carobu), polité suché plody atd. (vše ve chvíli, kdy to budu potřebovat z hlediska zátěžové situace)

dále chci během postní doby:

·         pokud jsem doma, tak svačiny a obědy chystat výhradně doma (= žádné zbytečné utrácení za jídla v restauracích)

·         žádný alkohol

·         žádné maso

·         když ne maté, tak kafe mi stačí jedno odpoledne po práci doma (= žádná automatová kafíčka)

·         žádné krabičkové cigarety (svobodně se můžu rozhodnout, zda si u sebe budu nosit svůj tabák nebo ne)

  •         stop fejsbuku a dalšímu nadbytečnému virtuálnímu ruchu (tzn.obsluhuju pouze maily a důležité weby)
  • snažit se každý den myslet v dobrém na někoho, s kým nemám uhlazené vztahy

Počínaje dneškem, protože až dnes mám prostor o postní době konkrétně u sebe přemýšlet.  Některá rozhodnutí prostě přicházejí se zpožděním, a jako tečku na závěr jmenuju všechny radosti, které mne provázely během dvoudenního projektového víkendu:

·         lehká Mallborka od Moni

·         noky s kuřecím masem

·         několik nadbytečných kupovaných kafíček

·         mrkvový zákusek

·         kupovaná bageta Sýrový mlsoun

·         sklínka vína

To všechno jsem zkonzumovala během víkendu, ale není to porušení ničeho proti ničemu, protože to ve mně teprve zrálo, čeho všeho se mohu radostně vzdát (resp.jsem si to po víkendu uvědomila). Nemám z toho žádné výčitky, každý to máme jinak

(...aneb jak recitují  Vobezdud  ve své písni Psychotesty: „Co by sis odnesla z opuštěného ostrova? Za A) anorexii B)klid a pohodu, C) mušličky…“)

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře