Na druhý pohled

Jak jsem přestala bejt bio lokální a sezónní fairtrade ultra vegankou a strašlivě se mi ulevilo

Autor: Martina

Souhlasím, že veganství a ekologický přístup celkově jsou důležitými cestami k udržitelnosti jinak značně neudržitelného života. Nesouhlasím ale, aby Matička Země byla důležitější než já a moje zdraví, a aby se ortorexie zaměňovala za zdravý životní styl.

Když se člověk zabývá tím, jak krutě funguje masný a mléčný průmysl, jak energeticky náročný je masový chov zvířat a pěstování krmiva pro ně a kolik se přitom vyprodukuje skleníkových plynů, k tomu se podívá na statistiky, kolik lidí na světě nemá co jíst, dojde logicky k tomu, že by měl být vegan.

A když už se člověk zabývá ekologií, nemůže přehlédnout také to, kolik vyprodukujeme odpadků. Že jíme levné jídlo, které je levné proto, že ho za strašlivých pracovních podmínek a často za užití suroviny, kvůli které se kácí deštné pralesy, masově vyrobili lidé žijící na druhé straně planety. To jídlo se pak převáží přes celé země a kontinenty, což je strašlivě energeticky náročné a bere to práci lokálním producentům. To jídlo má také výživové hodnoty prd prd, chutná mdle a na látkách v něm obsažených se vytváří závislost. To samé platí pro oblečení, které je levné z podobných důvodů, já se tady ale chci v první řadě věnovat jídlu.

Člověk tedy po proniknutí do veškerých těchto informací může logicky dojít k tomu, že je všechno špatně a musí s tím něco dělat. Co? Nepodporovat tento systém ničící planetu, ale naopak si najít alternativy, které budou k planetě šetrné, udržitelné a zanechají nejmenší možnou ekologickou stopu. Tedy nejíst maso a mléčné výrobky, nakupovat sezónní potraviny od lokálních malých producentů pracujících za férových podmínek, a to nejlépe potraviny nebalené.

 

Moje cesta byla podobná – byla jsem vegetariánkou už x let, nejprve kvůli tomu, že mi maso prostě nechutnalo, později jsem k tomu nabývala informací a ekologického uvědomění a potkávala lidi, kteří byli na této cestě dál a inspirovali mě. Tedy později bylo vegetariánství už mým přesvědčením. Další fází bylo, že mi došlo, že vegetariánství je jenom neúplný kompromis. Potom jsem žila ve veganské zahradě a komunitě veganů a plynule a přirozeně jsem přešla na přírodní uvědomělé veganství.

 

Teď k tomu přidám jiný informační background – víc než polovinu života se potýkám s PPP. Do veganství jsem vstoupila jako člověk na cestě k vyléčení, ale ne ještě úplně zdravý. Asi i proto jsem se nedávno přistihla při tom, že můj „zdravý životní styl“ byl na hraně s ortorexií, či jí byl zcela. Moje veganství bylo krásný a barevný, ale také značně omezující. Mám pocit, že se moje potřeba kontroly, kterou znám velmi dobře z anorexie, akorát přesunula někam jinam. Protože já jsem kontrolovala hodně – původ potravin, zda jsou chemicky ošetření či ne, aby neobsahovaly bílý cukr, protože to je absolutní evil, a palmový olej, což je ještě větší evil. Výsledkem bylo, že jsem chodila nakupovat jen na farmářské trhy a do prodejen se zdravou a bio výživou, do klasických supermarketů jen pro vybrané potraviny (v Bille mají nejlevnější bio rostlinné mléko v Praze). Vlastně jsem si tím nakupování hrozně ulehčovala, na druhé straně zároveň i ztěžovala. Ulehčovala, protože pro mě bylo vždycky těžký nakupovat jídlo v supermarketech. Tolik možností! Tolik produktů, značek, variant, co si mám sakra vybrat? Co je to SPRÁVNÉ? Tak bio obchody jsou zcela „správné“, mám to posichrované pečetí bio. Nemusím se rozmýšlet, v tomhle obchodě je povolený skoro úplně všechno. I trochu sladkýho. Možná. Občas. Když je celozrnný či pohankový a přislazovaný medem a místo čokolády je použita zdravější náhražka karob. Pravidla zdravé výživy praví, že je dobré vyhýbat se bílé mouce a bílému cukru, a v prodejnách zdravé výživy mají přece všechno v celozrnných variantách a variantách bez cukru nebo s alternativními přírodními sladidly. Yes. Z farmářských trhů můžu jíst všechno, je to přece zelenina a ovoce, ještě lépe tedy pokud pocházejí z ČR. A přinesu si vlastní košík a tašky, ať neprodukuju plasty.

Tímto přístupem jsem si nakupování naopak ztěžovala tím, že jsem musela vyhledávat ony specializované prodejny, které nejsou všude, jsou dražší, farmářské trhy jsou třeba jinde než prodejna zdravé výživy a taky se konají třeba jen 2krát do týdne…

Že se dost možná jednalo o ortorexii mi potvrzuje i to, že jinak jsem se o své zdraví nestarala. Nesportuju, trpím chronickou nespavostí a mám různé jiné psychické neduhy. Ale „zdravě“ jím vždy a za všech okolností!

 

Vyhýbáním se mléčným produktům jsem si přivodila lehkou laktózovou intoleranci – když se napiju kravského mléka, bolí mě břicho a je mi blbě (navíc se nemůžu zbavit myšlenky, že se jedná o mateřské mléko obsahující živiny pro to, aby z malého telete vyrostla velká silná kráva – to by se dalo nazvat myšlenkovou či ideologickou intolerancí), sýrů nebo jogurtů či vajec jsem mohla sníst jen minimální množství, jinak mi bylo taky špatně (plus zase myšlenky na umělé oplodňování krav, aby dávaly mléko; vejce jsou ovulací slepic…). Podobně jsem přestávala být schopná trávit těžší než lehká jídla – typická hospodská jídla, protože můj „zdravý“ životní styl neholdoval velkému množství tuků, smažení etc.

 

Když jsem si tohle všechno uvědomila, tak jsem to obrečela. Obrečela jsem, že jsem zase oblbovala samu sebe. Já si opravdu myslela, že poslední roky už jím normálně! K transformaci mi pomohl pobyt v zahraničí. Byla jsem vymaněná ze svého obvyklého prostředí, nemohla jsem jít nakoupit do svých obvyklých obchodů své obvyklé výrobky. Také jsem nebyla obklopená lidmi, kteří si mě zaškatulkovali jako přírodní veganku (mám na tom svůj podíl vytvářením takového obrazu sebe sama, na druhou stranu ostatní po mě požadují 100 % setrvání ve škatulce) a komentovali by mé výběry jídla poznámkami typu: Počkej, a to jako smíš, jo? No když jíš tohle, tak si s náma příště dáš řízky, nedělej se… Šla jsem do jiného obchodu a nakoupila si sýry, jogurty, slazené müsli, bílé těstoviny a bílý chleba, čokoládu s nízkým obsahem kakaa a vysokým obsahem náplně. Nákup těch potravin nebyl nepodobný tomu, když jsem šla poprvé normálně nakupovat po anorexii, některé typy produktů jsem si nekupovala nejedla několik let.

 

Teď postupně dříve zakazované potraviny zařazuji do svého jídelníčku. Po sto osmdesátý devadesátý osmý (nebo devátý?) se učím normálně jíst. Když se odprostím od tohoto pohledu a nutkání navracet se do zajetých vzorců, je to vlastně převážně fajn. Užívám si to. Ta intolerance ustupuje, jde jen o zvyk. Víc můžu reagovat na své chutě a potřeby. Můžu nakupovat všude a jíst víc venku. Připadám si svobodnější. To přesně mi totiž v mém pojetí veganství chybělo – svoboda. Pořád mi je ten směr velmi blízký a sympatický, pořád jím i veganská jídla a miluju je. Ale nejenom je, a jenom v případě, když chci. Pořád veganství věřím a vím, že má smysl. Pro mě ale, ve fázi, v které jsem, a ve formě, v jaké jsem ho praktikovala, nebylo zdravé. Myslím, že v tom byly další myšlenky podobné myšlenkám anorektickým – hlavně ať ostatním je dobře (planetě Zemi a lidstvu), hlavně ať zanechám co nejmenší ekologickou stopu! Vždyť na mě tolik nezáleží. Já můžu své potřeby upozadit potřebám lidstva. Tak chyba – nemůžu a nechci.     

 

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře
| Nahoru ▲

Žádné komentáře tu ještě nejsou, buď první!

Skrýt komentáře